Aktuality

Jeremjáš  (Jeremiáš) byl starozákonní prorok, jeho jméno lze přeložit jako „Vyvyšuje Hospodina“, nebo „Vyvolený Hospodinem“. Žil v Judském království až do jeho zániku, tj. 587/586 před n. l. Jediné prameny o jeho životě a působení pochází z knihy Jeremiáš a z posledních kapitol Druhé knihy královské.

Nedělní texty Písma jsou o Stvořitelově lásce, dobrotě, všemohoucnosti, ... Ale také o naší věrnosti, vděčnosti, chvále Stvořitele, ... Žijeme v hojnosti všeho (současná realita) a Stvořitele máme jako součást našeho programu? Dopadne na nás ale nějaký problém a začneme kvílet.

Prorok Ozeáš žil zřejmě v severní izraelské říši v 8. st. před Kristem. Jeho slovo zaznívá v době vlády krále Jeroboáma II. (784-744), kdy země prožívá ekonomickou prosperitu i politickou stabilitu. Národ však neprokazuje vděčnost a věrnost Hospodinu. Lid se mu zpronevěřuje, odpadá k jiným bohům. Po vzoru kenaanských sousedů pokládali Izraelci Baala za dárce úrody a plodnosti, záruku šťastného a úspěšného života.

Dnešní slavnost Nejsvětější Trojice je oslavou snad největšího tajemství, které zcela a zásadně odlišuje křesťanství od jiných náboženských směrů a tradic. Obsahem svátku je tajemství lásky a tajuplného spojení, tvořící samotné jádro naší víry. Učení o tom, že Bůh je jedné podstaty a přece ve třech osobách je z celé křesťanské věrouky to nejobtížnější a současně nejtajemnější. Nelze ho pochopit rozumem, ale je možné ho s vírou přijmout.

Jaké to je, setkat se s Kristem a uvědomit si, že je to on. Alessandro Pronzato ve své knize Provokující evangelia říká: „Ježíš od nás neodešel. Zůstal s námi, jenom se skryl. Chodí v převlečení a vypadá úplně obyčejně. Nesčetněkrát jsme ho potkali, ale vůbec jsme si ho nevšimli. Nepoznali jsme ho, protože má tvář žebráka, dítěte, uklízečky, manžela, manželky, přistěhovalce, nemocného, vězně, pobudy, nadřízeného.“

Nanebevzetí Ježíše Krista, jak je popsáno v Matoušově evangeliu, je jedním z nejdůležitějších okamžiků v křesťanské historii. Tento biblický příběh popisuje, jak Ježíš Kristus po svém ukřižování a vzkříšení vystoupil na nebesa, a to před zraky svých učedníků. Ukončil tím své pozemské působení. Ježíš se setkal se svými jedenácti učedníky na Olivetské hoře v Galileji, aby se s nimi rozloučil.

K zamyšlení jsem si tentokrát vybral obě epištoly 6. neděle velikonoční. První čtení této neděle začíná odchodem jáhna Filipa do města Samaří. Zároveň čteme o misijní činnosti apoštolů, která začíná u Samaritánů. Po mučednické smrti jáhna Štěpána začalo kruté pronásledování církve.

Dnešní evangelijní text obsahuje jako ústřední pojem motiv cesty. Symbol cesty bývá užíván v pohádkách, mýtech, příbězích a pochopitelně i náboženských textech. Bibli nevyjímaje. Vzpomeňme na úvod zamyšlení příběh, jenž o jedné takové cestě pojednává. Byl jednou jeden hobit, který se jmenoval Bilbo Pytlík, malý človíček z plemena, které se lidem vyhýbá, a tak není obecně známo. A ten Bilbo bydlel v krásné obytné noře, kterou zdědil po předcích, žil pohodlný a usedlý život rentiéra.

„Budu bojovat do posledního dechu, paní doktorko. Nikdy to nevzdám,“ říká v ordinaci pacient, kterému onkologové pro progresi nemoci ukončili 3. linii paliativní chemoterapie. Úporně popírá skutečnost: „Ono to zase půjde.“ Pacienti a jejich rodiny skoro bez výjimky používají tzv. „vojenský slovník umírajících pacientů“. Ubývající síly a postup nemoci vnímají jako prohranou bitvu. Chtějí bojovat, chtějí být v pohotovosti, chtějí vydržet.

A tenhle znáte? Paní učitelka v katolické mateřské školce si všimne, jak malá Janička soustředěně kreslí obrázek plný barevných tvarů a čar, a zeptá se jí: „Co to bude?“ A holčička bezelstně odpoví: „No přece Bůh.“ Paní učitelka se podiví a ptá se dál: „Ale toho přece nikdy nikdo neviděl!“ A Janička klidně odvětí: „Tak teď ho všichni uvidí.“