Slovo pana faráře Vladimíra Müllera ke 3. neděli velikonoční

Paní Eva si pro své zamyšlení na webových stránkách farnosti vybrala úryvek z knihy Skutky apoštolské. To obdivuji. S touto knihou si dosud nevím rady. Mimo jiné ve svém zamyšlení uvádí, že Petr naléhal na své posluchače, aby připustili, že Boží jednání může přesahovat naše představy. Pokusím se na tuto myšlenku volně navázat.

V době velikonoční zaznívají ve druhém čtení úryvky z prvního listu apoštola Jana.

Tento list vlastně není dopisem. Na jeho začátku není žádné oslovení a na konci žádný podpis. Někteří odborníci zastávají názor, že Janův list je komentářem k Janovu evangeliu. Novozákoník Wolfgang Baur ve svém výkladu uvádí: „Přečteme-li 1 Jan poprvé, jsme trochu zmateni a unaveni. Sedm z deseti vět jakoby vypovídalo stále totéž, jen trochu jinak.“ (Malý stuttgartský komentář, str. 23) Je tomu tak proto, že autorův styl listu se pohybuje po spirále. Zmíní téma a za chvíli je představí trochu jinak. Do Janova listu, i když chce působit pastoračně, proniká i filosofický výklad, filosofické hledisko.

Důvod, proč tomu tak je, tkví ve změněné situaci. V době sepsání Janova evangelia čelila místní janovská obec vnějším útokům a projevům nepřátelství. Označení „židé“ v Janově evangeliu reprezentuje nejen historické Ježíšovy nepřátele, ale především nepřátele janovské místní církve.

Naproti tomu Janův list reaguje na podněty uvnitř církve. Příkladem nám může být slovo „antikrist“, které Janovo evangelium nezná. Označením „antikrist“ anebo „falešní proroci“ jsou v Janově listě míněni křesťané, kteří se ale oddali gnostickému učení. Tak se stalo, že uvnitř janovské církevní obce byli přítomni křesťané, kteří hlásali interpretaci Krista způsobem, vůči kterému se autor Janova listu měl potřebu ostře vymezit.

Dříve než se k této myšlence vrátím, pokusím se to ukázat na příkladu.

Zaposlouchejte se do následující teze a v duchu si řekněte, jestli s ní jako křesťané můžete souznít: „V Kristu se stává smrt životem.“ Můžete s touto tezí souhlasit?

Myslím, že ano. Vždyť i v Janově listě zaznívá: „Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“ (1Jan 5,13)

V dopisech apoštola Pavla nalezneme řadu ujištění o tom, že jsme spolu s Kristem vzkříšeni. Například v dopise Efesanům zaznívá: „Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši…“ (Ef 2,6) V Kristu je tedy i naše smrt překonána.

A co následující verše, můžete se s nimi ztotožnit?

„Božské světlo,

Kriste - Slunce

zahřej naše srdce,

osviť naše hlavy;

ať dobré je,

co ze srdcí zakládáme,

co ze sil hlavy

chceme dovést k cíli.“

Myslím, že ani vůči těmto veršům nemůžeme vznést z hlediska naší křesťanské víry žádné vážné výhrady.

Možná ale budete překvapeni. Autorem předchozí teze a veršů není křesťan, ale antroposofa Dr. Rudolf Steiner. Jsou z modlitby „Základní kámen“. Dr. Steiner byl bezesporu vzdělaný a vlastně i geniální muž. Dočetl jsem se, že byl pokřtěný v naší římskokatolické církvi a jako kluk ministroval. Ale měl otázky, na které hledal odpověď. Bohužel, mít otázky se leckdy a dodnes v mé církvi vnímá jako cosi nepatřičného a pobuřujícího. Má se přeci věřit a ne se ptát! V Rostocku získal Rudolf Steiner titul doktora filosofie, ale to se již s naší církví rozešel. V disputacích s teology totiž nemohl přijmout jejich argumenty proti reinkarnaci a karmě.

V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na debaty, které jsem vedl se známým gynekologem a léčitelem MUDr. Václavem Vydrou. Dokázal pacienty diagnostikovat jen podle fotografie. Mluvím v minulém čase, protože letos v březnu v souvislosti s koronavirem zemřel. Jednou jsem mu dovezl fotografii 28letého otce od rodiny. Ti dva se neznali a nikdy se neviděli. Pan doktor se podíval na fotografii, vyslovil diagnózu, kterou jsem znal předem, a pokorně přiznal, že neumí pomoci.

Pana MUDr. Vydry jsem si moc vážil, ale to mi nebránilo v tom, abych s ním nevedl vášnivé diskuze o reinkarnaci. Naopak. Nakonec jsme po řadě dlouhých rozhovorů nalezli společné východisko, ve kterém jsme mohli, on i já, souznít. Mimo jiné mne naučil, že mezi nebem a zemí je mnoho věcí, kterým stále nerozumíme.

Dlouho jsem si myslel, že slova esoterika, theosofie a antroposofie jsou synonyma. Ale tak tomu není. Dr. Steiner sice nějaký čas předsedal theosofistické společnosti, ale rozešel se s ní a vytvořil vlastní obor, který nazval antroposofie. Theosofii opustil, protože ji pokládal za náboženský synkretismus. Tedy jakési míšení různých náboženství v jedno. Myšlenky Dr. Steinera jsou stále živé. A to i v našem městě již proto, že zde máme školu, která se hlásí k Steinerovu odkazu – Waldorfská škola Wlaštovka.

Když tedy zazní, že „v Kristu se stává smrt životem“, pak se může zdát, že křesťané a antroposofisté sdílejí stejnou víru. Jenomže pokud se začneme ptát, jaký je obsah jednotlivých slov, pak se ukáže, že se za slovy skrývá přeci jen jiné porozumění. A které je to správné?

Tak tomu bylo i v janovské obci. Jenomže tam docházelo i k tomu, že stoupenci gnostického pohledu na svět se se svým názorem nejen netajili, ale pro svou interpretaci Krista a světa se snažili získat další stoupence uvnitř obce. Místní církev tak rozdělovali. Autor Janova listu proto chtěl své souvěrce povzbudit a současně ukázat, v čem a proč je křesťanský pohled autentický.

Na posledním pohřbu jsem řekl, že čím jsem starší, tím víc si myslím, že není zas tak důležité, jakou má člověk víru. Důležitější je, jestli ho jeho víra proměňuje směrem k laskavějšímu lidství. To si opravdu myslím. Na straně druhé ale člověk potřebuje být nějak ukotven. A to předpokládá o své víře přemýšlet, promýšlet ji. V tomto směru, pokud se řekne Kristus, dosud panují různé představy. V pozadí často bývají přítomné staronové otázky. Ale mne zaujal protestantský teolog Paul Tillich, který v jednom svém kázání, knižně vydaném v roce 1948, uvedl: „Když se díváme na bídu našeho světa, jeho zlo a hřích, a zejména v těchto dnech, které jako by vyznačovaly konec jednoho období světa, toužíme, aby Bůh zasáhl, aby byl tento svět a jeho ďábelské mocnosti překonány. Toužíme po králi pokoje v dějinách nebo králi slávy, který je nad dějinami. Toužíme po Kristu, který je mocný.“ (Česky: „Otřásání základů“, str. 138)

Takového Krista vyhlíží celá řada lidí i křesťanů. Jenomže podle křesťanské ortodoxie se Kristova moc již projevila, a to na kříži. V tom spočívá Boží tajemství. Naleznou se však lidé, kterým se takový Mesiáš jeví jako pochybný, slabý a nevěrohodný. Paul Tillich proto navrhuje, abychom si představili Krista, který by neskončil na kříži, ale vládl by svou vůlí a mocí. Krista, který by „svou silou, znamenitou vládou, nekonečnou moudrostí a neodolatelnou dokonalostí dokázal zlomit náš odpor“. A dodává, že takového Krista si sice lze představit, ovšem takový Kristus by si nedokázal získat naše srdce. „Přinesl by nový zákon a nastolil by jej díky své všemohoucnosti a dokonalosti. Jeho moc by nás připravila o svobodu, jeho sláva by nás přemohla jako žhnoucí, oslepující slunce, jeho božství by pohltilo samu naši lidskost. (…) Byla by z nás spíš požehnaná zvířata než lidé stvořeni k obrazu božímu.“

Prosím, pokusme se nad tím popřemýšlet. Osobně s Paulem Tillichem souhlasím. Být člověkem proto znamená přijmout svobodu i s tím, že přináší utrpení. Utrpení rozhodovat se! Sami víte, jak je někdy těžké rozhodnout se. Utrpení spojené se svobodou ale působí i vědomí, že člověk nikdy nedohlédne důsledky svých rozhodnutí, a to i když se chová sebezodpovědněji. Snad i proto Jan ve svém listě podtrhuje, že u Otce máme přímluvce. A pokud se týče přikázání, pak v 3. kapitole je formuluje takto: „A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil.“ (1 Jan 3,23) Právě toto přikázání mne také vede k myšlence, že víra má náš svět lidí zušlechťovat.