Nedělní zamyšlení Jirky K. - 4. neděle velikonoční

Dnešní neděle se nazývá „nedělí Dobrého pastýře“

Dobrý pastýř je v protikladu k námezdnímu pastýři – tomu nejde o ovce, ale v prvé řadě o zisk. Jeho postava je vykreslena zcela negativně: jde mu čistě o sebe, o svůj život (a ne o život ovcí v hodině nebezpečí). Tito námezdní pastýři se v Palestině vyskytovali docela často a měli jako povinnost ochraňovat stádo od divoké zvěře. Avšak tito pastýři neměli k ovcím osobně zúčastněný vztah.  

Ježíš je dobrý pastýř. On přišel na tento svět, aby vzal na sebe naše těžkosti a trápení a aby nás vedl k životu v jeho plnosti. Jako dobrý pastýř se prokazuje právě tím, že za nás dává svůj život.

Jeho nasazení a jeho námaha nezná hranice. Nestrachuje se o svůj život a ani si ho nešetří.

Miluje nás více než svůj vlastní život. Z této lásky pramení jeho starost o nás. Tento postoj není nějakou dočasnou náladou, chvilkovým rozmarem. Jedná svobodně v souladu s Boží vůlí.

Vztah dobrého pastýře ke svým chráněncům není rezervovaný, nevyznačuje se chladností, není vztahem ryze věcným a neosobním, nýbrž se vyznačuje srdečností. Jedná se o skutečně osobní vztah, který se podobá vztahu mezi Otcem a Synem. Oni se znají navzájem, jsou v důvěrném vztahu a navzájem si projevují lásku. Z tohoto vztahu vyrůstá vztah Ježíše vůči nám. Naší odpovědí by měl být podobně stejně upřímný vztah vůči Ježíšovi.

Nejsme pro něj pouhými čísly. Zná nás s našimi dějinami, s našimi námahami, našimi selháními a veškerými našimi osobními zvláštnostmi. Ježíš nás zná a miluje nás a rád by nás stále více vtáhl do společenství s ním.  K tomu je však nezbytné, aby On nebyl pro nás pouhým jménem, nýbrž abychom ho stále lépe poznávali a důvěřovali Jemu. Dobrý pastýř nezaujímá vůči nám odstup, dobrý pastýř nás nechce mít stále malé a nezralé. Naším trvalým úkolem je, abychom se stávali stále více zralejšími a schopnějšími k osobnímu společenství s ním.

A jak je to s ovcemi?

Lidé dnešní doby často odmítají přijmout roli „ovce“. Bez povšimnutí se necháváme řídit různými druhy manipulací a podvědomého přesvědčování. Lidé kolem nás vytvářejí různé blahobytné modely a způsoby života, ideály a cíle pokroku, a my jdeme v jejich šlépějích. Následujeme je, protože se bojíme že s nimi ztratíme krok, ohlušeni křikem sdělovacích prostředků, ovlivněni reklamou – jíme, co nám říkají a oblékáme se, jak nás tomu jiní učí. Jen se podívejme, jak vypadá život zástupů lidí ve velkých moderních městech. Je to smutný obraz stáda, které vychází společně, ve stanovené doby se znepokojeně cpe do tramvají nebo metra, sytí se stejnými věcmi připravovanými jinými - ať už jsou to pokrmy nebo noviny, časopisy, bloumá po nákupních centrech – a potom večer opět společně vejde do příbytku vyprázdněný od sebe sama a své svobody.

Jsme my – křesťané – takové hloupé ovce? Navíc bez rozumu? Na první poslech by evangelium takový dojem mohlo vzbudit a mohlo by i trochu odradit: kdo by chtěl vypadat jako „ovce“?

Mussolini prohlásil, že je lepší žít jeden den jako lev než sto dní jako ovce.

Jenže ovce z evangelia nejsou zrovna ty hloupé, nýbrž jsou důvtipné, protože nalezly cestičku k životu. Vědí, že bez Krista není možné dojít k pastvinám skýtajícím potravu.

Být ovcí nám není úplně vrozené: chtěli bychom být spíše lvy, kteří se prosadí silným hlasem a vlastní silou, „uloví potravu“. Lev poslouchá svůj silný řev, ovce slyší hlas pastýře. Lev loví a spoléhá pouze na svou rychlost, hbitost a sílu. Ovce si nechává potravu dát, přesněji nechává se k pastvině vést. A kdo je ovcí v duchu evangelia, je obezřetný, protože se nechává obdarovat, dovést k „travnatým nivám“.

Onen dobrý pastýř z evangelia nevolá a nevede k pastvinám „stádo“ anonymních ovcí. Každého volá jménem, každého jinak, zcela osobně – tím nejvlastnějším a nejdůvěrnějším jménem. Toto osobní volání prozrazuje, že má s každým z nás jedinečný vztah. Ví o tom, kde se každý z nás nachází – a vábí, přitahuje nás k sobě.

Jako dobrý pastýř nás Ježíš vyvádí z našich vysněných klamných lučin, které neslibují tučnou pastvu, ale jen krátkodobé uspokojení pocitu hladu. Vyvádí nás z těchto klamných pastvin, kde jsou ukryti draví vlci, připravení vyjít a rozsápat. Ovce se zachrání tehdy, když se drží blízko svého pastýře, když bedlivě nastraží uši, aby nepřeslechly jeho hlas a nevydaly se po falešné stezce.

Poslouchat hlas pastýře, jít za ním… to můžeme jen tehdy, když považujeme Krista za dobrého pastýře.

Ba co víc: za pastýře věrného, který vede i v temném údolí životní krize, v temném údolí skleslosti a celkového vyčerpání. V temném údolí beznadějné situace. Kristus má moc vyvádět i z takových míst a přivádět k dobrým pastvinám, svěžím, s bohatě prostřeným stolem.

Být lvem znamená být bez Krista, bez života. Být ovcí znamená společenství s Kristem, přetékající život.

Mussolini asi neměl pravdu: je lepší žít sto dní jako ovce než jeden den jako lev.