Aktuality

Ve Starém i Novém zákoně neustále zaznívá, jací máme být, čím máme být a jak se máme chovat ke svým bližním. Kdo je můj bližní? A je to od slova blízko? Jak velká je tato „jednotka vzdálenosti“? Kam až sahá? Je to zcela jistě moje rodina, i širší rodina, přátelé, známí, ale je to asi i každý, koho potkám, s kým pracuji, o kom čtu a koho vidím v televizi …

Matouš představuje Ježíšovo veřejné působení velmi uspořádaně. Je to pět řečí a každé z nich předchází určité vyprávění. Lekcionář je této struktuře věrný. 1. Horská řeč (od 4. do 9. neděle), které předchází povolání prvních učedníků. 2. Misijní řeč (od 11. do 13. neděle), které předchází povolání Matouše. 3. Řeč s podobenstvími (od 15. do 17. neděle), které předchází hlásání radostné zvěsti prostým lidem.

Z předcházejících veršů knihy Izaiáš v kapitole 8 se dozvíme, že lid se zpronevěřil Hospodinu, neobrací se k Němu v pokání, ale hledá a vybízí k hledání odpovědi na životní otázky v pověrečném věštění a vyvolávání duchů zemřelých. Sípáním a mumláním se projevuje nejasná a dvojznačná řeč na rozdíl od jasných a jednoznačných výroků Božích. Takové praktiky byly Mojžíšovým zákonem přísně zakázány, přesto se tajně udržovaly.

Izajáše z prvního čtení už známe: starozákonní prorok, jehož působení na území judského království se datuje do let 781–687 př. n. l. Údajně se dožil 120ti let a jeho dílo bylo nalezeno v Kumránu v rozsahu asi sedmimetrového svitku. V našem čtení se zabývá rolí služebníka, který je Hospodinem ustanoven za proroka, podobně jako byl ve starověku Bohem ustanoven král. Oba, prorok i král, měli být Hospodinovými nástroji, přičemž služebníkovo poslání ke všem národům přesahuje působnost krále.

Dnes slavíme den křtu Páně. O Ježíšově křtu se zmiňují všichni čtyři kanoničtí evangelisté. Vzhledem k tomu je evidentní důležitost tohoto aktu v Ježíšově životě. Zajímavostí je, že každý z evangelistů nám tuto událost líčí trochu jinak.

Minutová rozhlasová hra. Neděle 1. 1. 2023, 9.20 hodin. Sektor A, lavice 5, žena: Snad bude tentokrát měkčí než posledně. Dobře, že jsem si vzpomněla i na červený, když má přijít tchyně. Jó pečená kachna na Nový rok, ta musí být. Sektor B, lavice 4, žena: A ode dneška hezky dietka, hubneme do plavek aneb jak na Nový rok… Prostě ty vánoční kila musí dolů. To dám.

„Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: ‚Ať je světlo!‘ – a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo ‚den‘ a tmu nazval ‚noc‘.  Byl večer a bylo ráno, den první.“ Zajistné jste poznali počátek Bible. Po stvoření nebe a země Bůh osvětlil vesmír světlem, a protože světlo bylo dobré, oddělil z prvotní nerozlišené temnoty den a … noc.

Náš starorolský kostel se chystal na slavnostní večerní událost: další z každoročních adventních koncertů. Toho dne již od rána dvě školní třídy a školní sbor nacvičovaly své vystoupení. Za obětním stolem vyrostlo pódium a na něm se celý den střídali účinkující. Ladila se choreografie, precizovalo se ozvučení, leštilo se osvětlení. Na hektické přípravy dohlíželi sbormistr a dva třídní učitelé.

Mít silné srdce pro mě znamená také umět žít v paradoxech, nevzdávat se, když to není tak, jak si myslím anebo věřím, že by to mělo být.  Když se dlouho nedostavuje úspěch, naplnění našich plánů, vizí a nadějí, jsme v pokušení naše cíle vzdát a být tzv. realisty. V době, kdy jsou věci komplikované, je snadné postavit se na jednu z krajních stran, stát se tak extremistou a nabízet snadná řešení.

Mám moc ráda adventní čas. Již ze slova advent na mne dýchá pokoj, světlo, naděje, vločky. Zvědavě jsem rychle přelétla v mobilu čtení, které připadá na tuto neděli…a úplně adventně na mne nedýchlo, obzvlášť syrový konec evangelia s ohněm vločky rozpustil.