Aktuality

Evangelijní text pojednává o tzv. nevěřícím Tomášovi, nevnímám jej jako nevěřícího, ale jako velmi racionálního, řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Tomáš nechce nic víc než ostatní učedníci, kteří také dříve měli tuto možnost. Oni ho viděli, poznali, sáhli si na něj a on nyní chce totéž.

Časně ráno přichází Marie Magdalská k Ježíšovu hrobu. V popisu Janově, na rozdíl od ostatních evangelistů, přichází sama, důvod jejího příchodu není v tomto evangeliu zcela znám. Je ještě tma a po pátečních událostech temnota jistě zůstává i v Marii a okruhu učedníků. Marie Magdalská uvidí něco, co nečekala, odvalený kámen od hrobu. Vyleká se, ani nevstoupí dovnitř a běží k Ježíšovým učedníkům.

Text 49. a 50. kapitoly proroka Izaiáše mluví o služebníku, v němž my křesťané spatřujeme Ježíše, tady v úryvku trpícího, ale v dalších částech knihy už se popisuje všechno dobré, co skrze toto utrpení povstalo. Oslava Hospodinova jména bude trvalým znamením (55,13). Ježíš na kříži oslovuje Boha stejně jako žalmista v 22. žalmu.

Vážení přátelé,  nejhodnotnější na celém zamyšlení stejně bude původní biblická inspirace, takže nevadí, že ta je delší:

Je postní období. Využívám ho k hlubšímu pochopení sebe sama. Pokusím se zpřítomnit obsah vyprávění evangelia sobě samému. Nebudu kritizovat jednotlivé společenské postoje, protože příběh tak jak je, už sám popisuje velké systémové selhání křesťanských společenství své doby. Snažím se rozumět příběhu jako podobenství. Jde mi o bohatost a nesourodost postav příběhu, kteří se „jakoby“ podobají vnitřnímu životu člověka. Bohatost (možná plnost jakoby v náznacích), se ukazuje u každého člověka.

Jednou se vydal do Prahy, byl unavený cestou, bylo poledne a tak Ježíš vstoupil do hospody U kalicha. Ve stejnou chvíli tam přišla jedna místní alkoholička, sedla si na bar a Ježíš vedle ní.

Už dávno vím, že jsem ve svém duchovním světě materialista. I v okamžiku mé konverze před třiceti lety mi Bůh sáhl rukou na rameno. Bez toho by se to nestalo. Říkejte si, co chcete, klidně tvrďte, že to byl transcendentní zážitek, já vím své, já tam tu ruku prostě měl, fyzicky a hmatatelně.

Tento příběh je těsně svázán s Ježíšovým křtem. Křest otevírá Ježíšovo veřejné působení, při křtu je ujištěn o nebeské podpoře a vybaven Duchem svatým... Poté se Ježíš odebírá na poušť, aby se postem připravil na svůj úkol. Postil se 40 dní a 40 nocí, až nakonec vyhladověl. Ačkoli je to řečeno jednoduchou větou, je jasné, že hladovět tak dlouho nebylo snadné a Ježíš musel být na pokraji fyzických sil.

Devatenáctá kapitola SZ knihy Leviticus (Třetí kniha Mojžíšova ), z níž je dnešní úryvek, nám  představuje část zákonů, upravujících sociální poměry mezi Izraelity. Každý příslušník Božího lidu má být svatý. Co to však ve SZ době znamená?  Má patřit Bohu celým svým životem a být odloučen od všeho nečistého a zlého.

Dnešní evangelium je vzato z „horského kázání“ a pojednává o tom, jak plnit Zákon. Ježiš chce svým posluchačům pomoci ke správnému pojetí Mojžíšských předpisů a přikázání a nabádá je ke vstřícnosti vůči Bohu, který nás vychovává k opravdové svobodě a odpovědnosti prostřednictvím Zákona. Papež František říká: „Je třeba žít Zákon jako nástroj svobody. Na toto nezapomínejme: žít Zákon, který je nástrojem svobody a pomáhá mi být svobodnějším.“