Zamyšlení Ondřeje nad texty Květné neděle aneb Sedm obrazů (ne)důvěry

Ústředním textem Květné neděle jsou pašije podle Matouše, často v kostele inscenované jako dramatizované čtení. Rozsáhlý text obsahuje základní teze křesťanské víry a dovoluje též zamyslet se nad podstatou důvěry, důvěry v sebe, důvěry v druhé, důvěry v Boha. Pokusme se společně projít si zastavení na cestě Ježíše ke smrti na kříži právě s důrazem na otázku důvěry.

Obraz první aneb Jidášova zrada (Mt 26,14 – 26.16;  26,20 – 26,25; 26,47 – 26,56; 27,1 – 27,9)

„Tehdy šel jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: ,Co mi dáte? Já vám ho zradím.´“

Na počátku pašijí je uzavřena dohoda Jidáše s veleradou na vydání Ježíše. Proč vlastně Jidáš Ježíše zradil, zůstane až do druhého příchodu Krista tajemstvím. Podstatné ale je, že Jidáš zásadním způsobem porušil závazek vyplývající z přátelství mezi Dvanácti a Ježíšem, jejich Pánem, aniž by k tomu Jidáše podle známých pramenů něco nutilo. Uvedená tříveršová scéna a navazující verše o označení zrádce, o vydání Ježíše a o smrti Jidáše nemálo podněcovaly fantazii umělců; uvedené události ustavily Jidášovi nežádaný pomník a vytvořily archetyp mrzkého zrádce. Jidáš sice přistoupil na to, že zradí za odměnu, třicet stříbrných (ostatně nejasné hodnoty) Matouš pravděpodobně zmiňuje jen proto, aby částka odpovídala starozákonní ceně za otroka (Ex 21,32) nebo ceně za odstoupení dobrého pastýře (Za 11,4 a násl.). Vypadá to tak, že Jidáš měl vnitřní (mentální) důvody pro zradu a uspíšení Ježíšovy smrti. Byť sám Ježíš se svou záchranou ze smrti v Jeruzalémě nepočítal, tíží Jidáše vina za spolupráci na Ježíšově konci. Jidáš navíc měl možnost volby; při poslední večeři přece byla o zradě a jejích důsledcích řeč. A že se nám nic podobného nemůže stát?

Obraz druhý aneb Ustanovení večeře Páně (Mt 26,27 – 26,29)

„Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům…“

Ježíš ustanovil během společného jídla (hodu beránka) eucharistii na svou památku. Z toho je zřejmý význam společného stolování v novozákonní době. Nejinak je tomu i dnes. Ježíš věděl, že ustanovením rituálu dá svým učedníkům možnost podílet se na jeho životě, na jeho poslání, na jeho přicházející smrti; podíl na společném jídle (a pití) představuje podíl na budoucím Ježíšově osudu. Od učedníků se žádá důvěra, že krev (tj. život) má stejné účinky jako beránkova krev na veřejích židovských domovů pro ochranu před andělem smrti. Učedníci mohou Ježíšovi důvěřovat, že eucharistie není ustanovena jen na Ježíšovu památku, ale též pro budoucí život v království Otce. Důvěřujeme, že budeme pít nový kalich života v království Otce?

Obraz třetí aneb Ubitý Pastýř (Mt 26,30 – 26,35; Mt 26,56; Mt 26,69 – 26,75)

„Tu jim Ježíš řekl: ,Vy všichni ode mě této noci odpadnete… ´“

Zdá se, že Ježíš věrnosti svých Dvanácti moc nedůvěřoval; události po jeho zatčení daly Ježíšovu citu pro schopnosti druhých za pravdu. Po skončení hodu beránka odchází Ježíš s učedníky na Olivovou horu (viz Mt 26,30 – 35). Předpovídá jednání svých učedníků po nadcházejícím zatčení; represe visí, tak říkajíc, ve vzduchu, bylo možno ji očekávat a Ježíš ji také evidentně očekává. Jeho řeč o odpadnutí učedníků je možné chápat tak, že ovce bez pastýře, který je nechrání před nebezpečím, se rozutečou. V tomto pohledu je jednání učedníků, když ne žádoucí, tak alespoň omluvitelné. Opět se však i zde objevuje téma důvěry: Ježíš ve 32. verši slibuje, že se jako Pastýř vrátí a sežene své ovce opět do stáda. Ježíšovi učedníci překypují sebedůvěrou (verbálně ji za všechny vyjadřuje zejména Petr), ale je zřejmé, že realisticky své budoucí jednání odhadnout nedokážou. Postní doba nás může přivést k tomu, abychom uznali své omezené síly (tj. omezené možnosti mít svůj život pod kontrolou) a abychom se zamysleli nad svou důvěrou v budoucnost a v Toho, který vládne budoucnosti. V době světové pandemie není takový úkol vůbec jednoduchý. Jsme ochotni uznat svou slabost?

Obraz čtvrtý aneb Ježíš souzený (Mt 26,57 – 26,68)

„Jejich výrok zněl: ,Je hoden smrti.´“

Po zatčení Ježíše v Getsemanské zahradě Jidášovým přičiněním se Ježíšův život dostává definitivně do rukou druhých a Ježíš přestává události ovládat. Modlitba v zahradě nasvědčuje, že Ježíš je rozhodnutý ve svém díle a ve svých názorech vytrvat i za cenu svého života. K tomu jej vede důvěra v Otce, důvěra, že Otec s ním bude v událostech blížících se tryskem, přestože pochyby o nutnosti nadcházejících událostí Ježíše nemálo sužovaly. Velerada se snaží zachovávat zdání řádného procesu, ačkoliv lze o dodržení procedury notně pochybovat. Zasedání se koná v noci, nejsou přítomni farizeové, celý proces budí dojem nepřipravenosti a chaosu. Nelze ani náznakem hovořit o tom, že by Ježíš byl z čehokoli usvědčen. Ježíš zpočátku nepovažuje za potřebné se hájit, protože prakticky nemá důvod k sebeobraně. Teprve přímý atak velekněze vede Ježíše k promluvě, která je tradičně označována jako povolání na Boží soud. Ježíš se přihlásí ke svému Synovství a vyvolá tak již předem připravený odsudek velerady. O to palčivější, že k němu přikročili náboženští vůdcové Ježíšova národa. Je dobré si všimnout, že k odsouzení dochází až na přímý pokyn velekněze, který obsahuje i zhodnocení Ježíšovy promluvy. Tedy o výrok Ježíšovy viny vyřčený po náležitém zvážení okolností rozhodně nešlo. Dokážeme si udržet důvěru v druhé i svou důstojnost poté, co nás naši blízcí vydají nespravedlnosti?

Obraz pátý aneb Petrovo zapření (Mt 26,69 – 26,75)

„On znovu zapřel s přísahou: ,Neznám toho člověka.´“

Protipólem Jidáše je Petr. Ten, který první vyznal Ježíšovo důstojenství, jeden ze tří oblíbených učedníků. Petr selhává (spolu s ostatními) v Getsemanské zahradě, ale zdá se, že překonává strach a že následuje Ježíše alespoň ve skrytu (Mt 26,58). Petrovo odhodlání být Ježíšovi na blízku se zcela rozkládá poté, co je opakovaně odhalen na veleknězově dvoře. Při třetím odhalení Petra jímá panika, že ho chytí a uvězní; známost s Ježíšem kategoricky odmítá, se zaklínáním a přísahami. Nakonec však může oproti svému očekávání dvůr bez obtíží opustit. Veleknězi šlo zřejmě pouze o Ježíše. Petr Ježíšovi důvěřoval, opakovaně projevoval své pochopení pro jeho poslání a patřil mezi nejužší okruh jeho spolupracovníků. Stejně jako ostatní ze Dvanácti nebyl však připraven na následování Ježíše až na Golgotu. Ani on, ani bratři Zebedeovi nechtěli na Golgotě spočinout po Ježíšově pravici a levici. Později své schopnosti, víru a důvěru v Ježíše osvědčili a potvrdili tak Ježíšovu volbu Dvanácti. Ne však v den Ježíšovy smrti. Petrovo selhání se liší od Jidášova v tom, že jeho následek nebyl nezvratný a že Petr si své selhání uvědomil včas a dokázal svůj budoucí život podle této zkušenosti zařídit. Důvěřujeme spolu s Petrem Bohu, že naše selhání nám budou odpuštěna?

Obraz šestý aneb Ježíš před Pilátem (Mt 27,11 – 27,26)

„Tu mu řekl Pilát: ,Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?´ On mu však neodpověděl…“

Velerada po odsouzení Ježíše musí prosit okupační moc, aby zajistila potvrzení a provedení rozsudku smrti nad Ježíšem. Pilát byl znám jako nedůvěřivý úředník nevyhýbající se krvi. Ježíš dokáže pokračování procesu ustát s důstojností. Ví již, co ho čeká. Ví též, že žádná slova na jeho obhajobu cestu ke smrti neodvrátí. Ostatně o spravedlnost Pilátovi nejde. Nadto není Židem; jeho Ježíš ani nečiní zodpovědným za to, co se mu má stát a nezve ho na Boží soud (jako předvolává veleradu). V období mezi promluvou na veleradě a modlitbou na kříži vysloví Ježíš na Pilátovu otázku po Ježíšově nároku na královskou hodnost jedinou větu: „Ty sám to říkáš.“, tj. tak si to myslíš ty. Pilát se sice snaží vyvléknout z odpovědnosti za Ježíšovu popravu (nabídka propuštění, dotazy na dav), ale je zřejmé, že řádného procesu a zastání se Ježíš nedočká. Je zajímavé, že velerada se nejprve obává vzbouření lidu, nakonec je vzbouření davu před Pilátem nástrojem pro Pilátovu povolnost ve vykonání plánovaného trestu. Ježíš osvědčil sebedůvěru před vladařem a velkou důvěru ve svého Otce. Neplýtvá marnými slovy, nehájí se. (Kdybychom věděli, jak snížit počet svých zbytečně vyřčených slov na polovinu, učinili bychom svět lepším.) Důvěřujeme Ježíši, že je nám na blízku při sporu s mocnými, jejichž možnosti jsou nám nedostupné?

Obraz sedmý aneb Ježíšova osamělost na kříži (Mt 27,32 – 27,55)

„Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které provázely Ježíše z Galileje, aby se o něj staraly.“

Ježíš po drsném týrání v kasárnách (Mt 27,27 – 31) směřuje s eskortou na Golgotu. S jeho břemenem (břevnem kříže) mu nepomáhá žádný z jeho učedníků, ale jinak neznámý (náhodný pocestný) Šimon z Kyrény. Matouš velmi stroze vypráví o průběhu ukřižování, vlastní ukřižování odbyde jedním slovesem. Ježíš je sám se svou bolestí. Kolemjdoucí na něj pokřikují, spoluodsouzenci též. Ježíš na urážky nereaguje, modlí se slovy 22. žalmu, modlitbu nespravedlivě odsouzených. Jeho modlitba se nedá chápat jako výčitka, je to vyjádření bolesti z nespravedlnosti a ze samoty, z blížící se smrti. Ježíš již od svého zatčení nemá svůj osud ve svých rukách. Po krátkém Matoušově vyprávění o událostech po vlastním ukřižování Ježíš nečekaně brzy umírá. Události okolo ukřižování jsou vyjádřením víry, že Ježíšova smrt nebyla obvyklou smrtí odsouzence a že na ní bylo něco zarážejícího. Otrlí římští vojáci se zděsí, vnímání obvyklého běhu věcí jako by se vymklo kontrole. Snad ani v té osamělosti nebyla Ježíšova smrt obvyklou. Přece zpovzdálí (jen co stráž dovolila) přihlíželo mnoho žen, které Ježíše provázely. Důvěřujeme Pánu, že ve smrti nebudeme sami a že zpovzdálí nás budou doprovázet zástupy našich přátel?

Prosím, abyste velikonoční pašije četli jako příběh o důvěře a zradě důvěry a promýšleli, komu důvěru dáváme a komu ne a proč. Ježíšova důvěra v Otce a ve Dvanáct, jak napovídá příběh dvou tisíciletí křesťanství, nebyla zklamána. Tváří v tvář děsivě nelidské osudové síle epidemie a v očekávání nadějeplného vyústění Velikonoc zkusme promyslet otázku důvěry v sebe, v druhé i v Boha. Pak jistě dokážeme s důstojností zvládnout současnou nelehkou dobu (a třeba i tu následující). Vždyť Bůh nám svou důvěru dává, stačí jen odpovědět.

Použitá literatura:

Jiří Mrázek: Evangelium podle Matouše, ČBS 2011, 512 s.

Meinrad Limbeck: Evangelium sv. Matouše, KN 1996, 280 s.

Bible, Český ekumenický překlad, ČBS 1995, 284 s. (a přílohy)