Zamyšlení paní Jindry Kulhánek ke svátku sv. Cyrila a Metoděje

Zamyšlení Cyril a Metoděj 2023-06-26

5. července slavíme svátek sv. Cyrila a Metoděje. Připomínáme si jejich působení a význam nejen pro slovanské národy, ale i pro celou Evropu. Jejich odkaz byl po staletí živý především ve východní církvi a v životě východních slovanských národů. 

Podle starých kronik se den svatých bratří v církvi slavil už v 11. století. Ale teprve v roce 1880 rozšířil papež Lev VIII. kult svatých Cyrila a Metoděje na celou katolickou církev a jejich svátek stanovil na 7. července. Tento byl později, po liturgické reformě přeložen na 14. února, den úmrtí sv. Cyrila. 

Opravdovým milníkem bylo ovšem rozhodnutí papeže Jana Pavla II., kterým v roce 1980 ustanovil oba bratry spolupatrony (spolu se sv. Benediktem) Evropy v naději na postupné překonání všeho co Evropu, svět, církve, národy a lidi rozděluje. Jeho známý výrok, že Evropa musí dýchat oběma plícemi – římskokatolickou a slovansko-byzantskou reviduje rozšířenou tezi o třech sloupech, na kterých Evropa stojí - antika, křesťanství a germanství.  Na rozdíl od slovanských národů byli v Německu oba bratři dříve vnímáni spíše negativně. Díky jejich misionářskému působení na Velké Moravě se fransko – bavorští biskupové cítili obráni o svoji misionářskou provincii a oblast vlivu a docházelo ke konkurenčním bojům. Ani v dnešní době nejsou na západě moc známi. Přesto se i zde díky ojedinělým snahám postupně dostávají do vědomí křesťanů a širší veřejnosti. 

Například ve městě Ellwangen v Badensku – Württembersku se slaví jejich výročí jako Methodiustag, den, kdy byl Metoděj v roce 870 zatčen, jako biskup sesazen a vězněn po dobu 2,5 let. V roce 1986 bylo na jeho poctu v jedné z městských věží vybudováno modlitební místo, které je každoročně navštěvováno velkým množstvím poutníků. Na severní straně věže se nacházejí 2 ikony, z nichž pravá ukazuje Metoděje se svým bratrem Cyrilem a levá žáka obou bratří, Clemense z Orchidy. 

Ještě starší je Spolek Cyrila a Metoděje založený již v roce 1862 v Bautzen/Budyšín, který v roce 2000 nechal postavit takzvaný Millenium památník, ukazující oba bratry. Tento spolek je sjednocením katolických lužických Srbů s cílem vzájemného šíření křesťanské víry, zastoupení lužickosrbských zájmů v katolické církvi a podpory kultury západoslovanského lidu. Lužičtí Srbové žijí jako národnostní menšina především na území východního Saska a v Braniborsku.

Za zmínku stojí i Římskokatolická farnost sv. Cyrila a Metoděje ve Vídni. Je to jediná církevní obec na německy mluvícím území, která je podle obou apoštolů nazvaná. Její jméno má vyjádřit důležité spojení k moravským křesťanům.  Kostel se nachází na území dřívější kupecké cesty na Moravu a byl vysvěcen 14. března 1995.

Po stopách Cyrilometodějské tradice vede i Cyrilometodějská stezka, spojující 6 zemí. Řecko, Bulharsko, Maďarsko, Slovensko, Česko a Slovinsko. 

Nyní se soustředím na význam misionářského díla sv. Cyrila a Metoděje.

Své působení na Velké Moravě začali oba bratři v roce 863. Předcházela mu velmi pečlivá příprava. Cyril vyvinul nové písmo, hlaholici, jejímž základem byl pravděpodobně slovanský dialekt z okolí Thessaloniky. Cyril s Metodějem díky svému rozhledu a kontaktům znali tradici používání národních jazyků v křesťanské liturgii, například z Arménie, Sýrie a Gruzie. Přeložili Bibli a nejdůležitější liturgické texty do jazyka, který dnes nazýváme staroslověnština a v tomto jazyce též kázali a učili. I později svoji misijní metodu dokázali obhájit a poukázat na její oprávněnost a účinnost. 

Trochu opomíjená je skutečnost, že bratři se intenzivně připravovali i po duchovní stránce, především v klášteře. 

Díky tomu a podpoře knížete Rastislava byla jejich misie velmi úspěšná, i když nastaly problémy způsobené pokřesťanšťováním sousedními latinskými církvemi, které se dále stupňovaly.  Po třech letech působeni se odebrali do Říma i se svými žáky, kterým se zde dostalo kněžského svěcení. Papež Hadrián II. zároveň ustanovil Metoděje biskupem Pannonie a papežským legátem pro slovanské národy. V Říme Cyril (869) zemřel a Metoděj poté pokračoval v misionářském díle sám se svými stoupenci. 

Bylo však neustále přerušováno a ohrožováno těžkostmi politicko-náboženského rázu a problémy vyvrcholily Metodějovým uvězněním. Byl propuštěn až na intervenci papeže Jana VIII. Ten poté privilegium liturgie ve slovanském jazyce potvrdil, byť s omezením, a alespoň v základních bodech obnovil.   

Uznání se Metodějovi dostalo v roce 881 i od byzantského císaře a od patriarchy Fotia v Konstantinopoli.  I přes rostoucí neshody tvořila tehdy Konstantinopol se Římem ještě jednotné církevní společenství. 

Metoděj dále pokračoval na překladu Bible, liturgických knih a byzantského církevního a civilního práva. (Nomokánon).

Po jeho smrti 885 se bohužel dílo dostalo do těžké krize, jeho stoupenci byli pronásledováni a nakonec Velkou Moravu museli opustit. Přesto zůstává odkaz obou bratří živým modelem pro církve a misie všech dob. I přes krize jejich dílo ovlivňovalo a obohacovalo po tisíciletí církev a slovanské národy. 

Cyril a Metoděj přijali výzvu a opustili pro Boha svá čestná místa, privilegia, pohodlí a přátele. Všechno, co jim bylo důvěrně známé a dávalo jim pocit jistoty. 

Jejich způsob hlásání víry se snažil obsáhnout člověka celého. V jeho kultuře, jazyce i v lásce Kristově, která se obrací ke všem lidem. Správně pochopili nutnost nejen porozumět jazyku a obyčejům, ale především ztotožnit se s životem a tradicemi slovanského lidu a věrně je vyložit. Jejich přínos pro vznik a rozvoj slovanské kultury zůstává doposud poněkud nedoceněn. 

Ačkoliv vyrostli v daleko pokročilejší společnosti, nevnucovali národům, kterým hlásali evangelium zvyky, obyčeje a jazyk nepochybně vyšší úrovně. Naopak přizpůsobili byzantskou liturgii slovanskému jazyku a sebe zvyklostem a myšlení těchto národů. Stali se jejich spoluobčany a sdíleli s nimi jejich osudy a těžkosti. Chovali se k lidem s úctou a nezapomínali se starat i o jejich potřeby. 

Další velmi důležitá věc byla, že sice pracovali samostatně, ale skládali poctivě účty všem, kteří je vyslali. Bohu, knížeti Rastislavovi, císaři, patriarchovi a papežovi. Díky tomu byli schopni své dílo i korigovat a přizpůsobovat novým podmínkám. Rovněž dokázali udržovat určitou rovnováhu a předcházet tak zbytečným konfliktům, které by konečně dopadly i na národy jim svěřené. Se svými odpůrci se proto vždy pokoušeli o smysluplný dialog a urovnání sporů. Přitom ale neváhali čelit rozličným pomluvám, neporozuměním a pronásledování. 

V dnešním Evangeliu nás Ježíš vysílá hlásat přiblížení Božího království. Viděli jsme, jak se s výzvou vypořádali sv. Cyril a Metoděj. Jsou nám velkou inspirací. Ale jak to vypadá s námi? Jak na výzvu zareagovat, jak se připravit, jak odpovědět?

Dlouho byla misie spojena s představou nátlaku nebo alespoň propagandy. Zdálo se zcela jasné, jak cesta k Bohu nutně musí vypadat. Dnes si naštěstí uvědomujeme, že to moc nefunguje a je nutno respektovat svobodu, kterou Bůh dal nám všem. A že je to On, který vybírá naše cesty k Němu a ne my. A k tomu patří i možnost odmítnutí Božího království. Nedávno mě zaujalo doporučení jednoho kněze nebo spíš podmínka: než mohu lidem vyprávět o Bohu a o jeho lásce, musím nejdříve Ježíše na jeho cestě osobně doprovázet. Dánský filozof S. Kierkegaard to nazývá "být s Ježíšem současně", to jest ne s historickým Ježíšem, ale s tím živým, teď a tady. Nevědět, jak ta naše cesta dopadne. Snášet pochybnosti, nejistoty, těžkosti, strach, prožít chvíle setkání i tmy. Ještě jinými slovy: máme doprovázet Ježíše na jeho cestě do Jeruzaléma.  Být svědkem jeho smrti a zmrtvýchvstání, udělat svou vlastní zkušenost. 

Důvěru v Boha můžeme přesvědčivě předávat jen tehdy, když se sami radikálně snažíme z této důvěry žít. Člověk může druhým přinést mír jen tehdy, když ho v sobě sám má. Člověk vůbec může druhým dát jen to co sám má a ne to, co povídá nebo co zná dokonce jen " z doslechu". 

Podle papeže Františka vyrůstá každá křesťanská misie nejdříve z osobního setkání s Pánem. Jeho dosvědčovat konkrétně znamená Jeho vyzařovat. Máme jít k lidem ne tak jak jsme, ale tak jak jsme před Bohem. Teprve potom můžeme mluvit o svých zkušenostech, o tom v co věříme. 

Velmi důležité je myslím také nevnímat druhého jen jako potřebného. I on nás chce a může obdarovat. Je nutné se obdarovávat vzájemně. Zvěstování nakonec není žádná jednosměrná ulice, ale živý vztah, který potřebuje i korekturu a zpětnou vazbu. 

Vlastně celý náš křesťanský život je misie, v jakékoliv situaci. V každém okamžiku se máme připravovat, otvírat své srdce a nechat Ho v sobě růst. 

 K tomu nám všem přeji odvahu, důvěru, odhodlání a radost. 

Ke svému zamyšlení jsem se nechala inspirovat především Slavorum Apostoli od Jana Pavla II. 

Další podněty mi dali Steyler Missionare, Wikipedia a různá interview a články.

                                                                                                                                                                                           Jindra Kulhanek