Nedělní zamyšlení Báry V. - 19. neděle v mezidobí

ČTENÍ 1 Král 19, 4-8
Šel u síle toho pokrmu až k Boží hoře.

Čtení z první knihy Královské.
   Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Lehl si a pod tou kručinkou usnul.
   Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul.
   Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.

2. ČTENÍ Ef 4, 30-5, 2
Žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bratři!
   Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení.
   Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy.
   Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.


EVANGELIUM Jan 6, 41-51
Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe.

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?"
   Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný.
   Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel.
   Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa."

 Tentokrát jsem si vybrala zamyšlení k 1. čtení.

Pavla Edita Herciková, O.V., Th.D, na portálu www.biblickedilo.cz  rozebírá podrobně proroka Eliáše, a co vlastně historicky předcházelo celé situaci v 1.čtení.  Zde je stručný obsah:

První Kniha královská nás v této své části přivádí do Severního izraelského království za vlády krále Achaba (9. století před Kristem), kde jeho fénická manželka, královna Jezábel, jakožto ctitelka Baalova kultu, chce tento kult zavést v Izraeli jako oficiální náboženství. V důsledku toho dochází k rozsáhlému náboženskému mísení kultů a výlučnost úcty k Hospodinu se zdá býti vážně ohrožena. Hospodin na zdejší lid uvaluje za jeho nevěrnost tříleté období sucha, které přináší hlad a bídu. Do této nábožensky nejednoznačné společnosti, která se snaží pojistit si obě božstva, Baala i Hospodina, a tedy „poskakuje na dvě strany,“ jak praví Písmo (1 Král 18,21), přichází ve třetím roce sucha prorok Eliáš. Jeho poslání naznačuje již jeho jméno, které lze přeložit jako: „Mým Bohem je Hospodin“. Za úkol má ukázat lidu znovu jediného Boha Izraele a očistit Hospodinův kult od cizích vlivů.

Eliášovi se podaří shromáždit na hoře Karmel Baalovy proroky spolu s proroky bohyně Aštery a zástupem lidu Izraele. Svolaní proroci zde mají obětovat každý svému božstvu a vyprosit soužené zemi déšť. Eliášovi se s velkým úsilím podaří obnovit Hospodinův pobořený oltář, na kterém připraví k zápalné oběti býka. Hospodin dá vznítit na oltáři oheň, který oběť zcela stráví. Tento úkaz stačí lidu, aby opět začal spontánně vyznávat Hospodina jako jediného Boha a cizí proroci jsou z příkazu Eliáše pobiti. Jak jistě tušíte, blahodárný déšť na sebe nenechá dlouho čekat a zázrak je tedy kompletní. Ovšem královna Jezábel zuří, cítí se býti Eliášem mocensky oslabena, a žádá jeho život. Eliáš musí ze země uprchnout a vydává se na jih do pouště…kde začíná náš úryvek z 1. čtení:

Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: „Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!“ Lehl si a pod tou kručinkou usnul.

Představme si horkou Negevskou poušť, s minimem vegetace. Eliáš je unaven, v podstatě na útěku, a ztrácí veškeré naděje na dosažení svých předsevzetí: očistit Hospodinův kult, donutit izraelský lid k obnovení smlouvy s Bohem a zachování věrnosti Hospodinu. Je si vědom toho, že v Severním izraelském království dál prosazuje své představy a kult královna Jezábel, a navíc zvyky a jednání lidu se nezměnily ze dne na den jen na základě jeho „zázraku“. Není tedy v čem pokračovat. Prorokova životní cesta už nemá smysl a říká: „Hospodine, vezmi si můj život!“

Tu však přichází k němu anděl, jakožto posel od Hospodina a pobízí Eliáše k jídlu. Pokrm dodává zmoženému prorokovi sílu přemoci touhu po smrti, zbavit se děsivé únavy a překonat  (jak bychom dnes řekli) syndrom celkového vyhoření.

Posilněný Eliáš nastupuje na cestu dlouhou čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu. Číslo čtyřicet má v biblických textech svou symboliku: období mající délku čtyřiceti dnů, popřípadě let, jsou zpravidla dobou zkoušky, čekání, zrání. Čtyřicet dnů a čtyřicet nocí Eliášovy cesty znamená přípravu i prověření prorokova odhodlání k setkání s Hospodinem.

Pokud uvažuji o tomto příběhu v kontextu dnešní doby, pak mne napadá několik paralel:

1. Vidím všechny ty uprchlíky, kteří z náboženských důvodů museli opustit svou zemi, která je ve válečném stavu, neboť nějaká světová mocnost (Jezábel) určila platná a pro ně samotné devastující pravidla života. Ocitají se v utečeneckých táborech, bez peněz, bez síly jít dál  a často bez naděje. Doufám a věřím, že na jejich strastiplné cestě je provází anděl, nasytí je chlebem a dodá jim sílu přežít.
2. My, v naší rodné zemi, přestože žijeme v naprostém materiálním blahobytu, se také často cítíme být na konci svých sil. I my se pokoušíme o lepší svět, mezilidské vztahy, prosíme Boha o pomoc. Jsme leckdy malomyslní a vyprahlí.                                                                                                                    Ale buďme k sobě upřímní (slovy Eliáše): jsme lepší než naši otcové? Za těch více než 30 let, které uplynuly od tzv. sametové revoluce, jsme toho dle mého společně příliš nepředvedli  – předáváme našim dětem zdevastované životní prostředí, zkorumpované úředníky a politiky,  závratně stoupající ceny všeho okolo a do budoucna tak leda vyhlídku na privatizované školství, lékařskou péči, která přestane být dostupná pro všechny, a možné ztráty sociálních výhod.
3. Prorok Eliáš byl člověk z masa a kostí, a ani jemu všichni nevěřili. Komu nasloucháme my? Koho považujeme za novodobé proroky? Umíme si my sami vybrat ty „správné“ nebo slepě spoléháme na to, že nám je vybere a nabídne moderátor hlavních zpráv v televizi, farář v kostele, politik z té které strany nebo např. Centrum proti terorismu a hybridním válkám, které dohlíží poslední léta na naši informační „bezpečnost“? Jak jsme na tom s anděly? Já mám svého anděla strážného, který nade mnou bdí a hlídá mne, občas mne vzbudí a dá i najíst nebo mne pobídne, ať jdu dál, protože cesta bude ještě asi dlouhá…jak jste na tom Vy?

Happy-end proroka Eliáše: na rozdíl od mnoha jiných významných starozákonních proroků nemá v Bibli po sobě pojmenovanou knihu, ale je přesto považován za největšího z proroků, a to i mezi izraelity. Pravoslavná i katolická církev jej uctívá jako svatého. Traduje se, že fyzicky nezemřel, ale byl vzat přímo do nebe (podobně jako Mojžíš nebo Panna Marie), a proto se mohl spolu s Mojžíšem zjevit v Boží slávě Ježíšovi na hoře Proměnění. Tato skutečnost nanebevzetí je chápána jako důsledek velice výlučného a intimního vztahu s Hospodinem.

Amen.

Na závěr část jedné písně mého nejoblíbenějšího žijícího proroka (i když on to nerad slyší), básníka a zpěváka, nositele Nobelovy ceny Boba Dylana:

Zdálo se mi, že vidím svatého Augustina, živého jako vy nebo já.

Prodíral se těmito končinami a neskonale trpěl.

Pod paží měl přikrývku a plášť z ryzího zlata

A hledal právě ty duše, které už byly zaprodány.

„Povstaňte, povstaňte,“ zvolal silným hlasem bez zábran,

„Pojďte ven, vy obdarovaní králové a královny,

A slyšte mou smutnou stížnost.

Není mezi vámi žádný mučedník, jehož byste si mohli přisvojit,

Běžte tudíž dál svou cestou, ale vězte, že nejste sami.“