Vladimírovo nedělní zamyšlení

Na Nový rok jsem si dovolil napsat panu biskupu Tomášovi krátké poděkování za jeho pastýřský list. Vyjádřil jsem vděčnost za to, že pan biskup podtrhl naději, která zbavuje strachu. Věřím, že naděje je hybnou silou života a dává smysl každé lidské aktivitě.

Na Nový rok ještě nikdo z nás netušil, že letošní postní doba bude opravdu postní. Jsme v situaci, kdy každý z nás reálně stojíme před otázkou, jak účinně a smysluplně čelit obavám a strachům, které ze dne na den stále více dostávají své konkrétní obsahy. Ptáme se, jak si v této situaci uchovat zdravý rozum, víru, se kterou se rozum nemusí dostávat do sporu, jak nepodléhat panice a jak se pokusit být oporou pro druhé. Vše je těžší tím, že v našich profesích čelíme tempu různých nařízení, zákazů a příkazů nadřízených složek, a tím i obrovskému tlaku na naši psychiku i fyzické síly.

Zdá se mi, že situace ženy z dnešního evangelia je něčím podobná té naší. Žena šla pro vodu sama, kolem poledne, v žáru slunce. Zvykem však bylo donášet vodu ze studny ráno nebo večer a ve společnosti ostatních žen. Rozhovor s Ježíšem pak prozrazuje, že dotyčná Samařanka měla pět mužů a nyní žije s dalším mužem, který ale není jejím legitimním manželem. Zdá se, že žena žije v jakémsi osamění bez společenského kontaktu. Jako kdyby byla pod tlakem okolního světa a v karanténě.

Ale i v této situaci, jak napovídá evangelium, dochází k setkání a rozhovoru, který začíná jaksi paradoxně. V naší křesťanské mentalitě a situaci bychom se patrně upnuli na Ježíšova slova, kdy říká: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu." Touto živou vodou je míněna víra v Boží slovo, která pomáhá překonávat strach. Stejně tak živá voda dovoluje, aby se lidská mysl ve víře ve vzkříšení dokázala podívat na život zpoza smrti. Jenomže žena Samařanka těmto odpovědím oponuje: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu?“

Přiznávám, že někdy stejně jako ona samařská žena z evangelia prosím, žádám a volám: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměl žízeň a nemusel sem chodit čerpat."

Do samařské ženy se mohu pokoušet vcítit a klást si otázku, co vše se skrývalo v její prosbě a touze. Jistě neměla na zřeteli jen to, aby poledne co poledne musela chodit ke studni pro vodu. Za prosbou je vyjádřeno přání vnitřního i vnějšího klidu, harmonie a štěstí.

Úvodní evangelijní scéna se jeví jako paradoxní, jelikož osamělý a unavený Ježíš žádá samařskou ženu, aby mu dala napít. V našem křesťanském krédu vyznáváme, že Ježíš je cele a plně Bůh stejně jako cele a plně člověk, a to bez smíšení podstat.

V mysli člověka, který Ježíše vnímá právě jako člověka, se vkrádá otázka, proč si někdo z apoštolů nevšiml, že je unavený a nezůstal s ním? Šli nakoupit chléb a pak Ježíše prosili, aby se najedl. Čtenáři evangelia však neunikne, že žena tam zanechala svůj džbán a odešla, přičemž učedníci se divili, ničemu nerozuměli a báli se zeptat.

Alessandro Pronsato v knize Nepohodlné evanjeliá⁽¹⁾, podobně jako Tomáš Halík ve svém dnešním kázání⁽²⁾, se nebáli samařskou ženu označit jako opravdovou apoštolku. Ženu, která v kontextu evangelijního příběhu nebyla pravověrným člověkem. Nebyla důvěryhodná ani morálně a vůbec, byla to žena. A přesto byla apoštolkou: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."

Slovo „Spasitel“ je dnes nesrozumitelné. Co si vlastně pod obsahem toho slova a v situaci ohrožení pandemií koronavirem představit? Nevím přesně, ale věřím Ježíšovu slovu, že „Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě“.

 Každá upřímná lidská pomoc, která není vedena strachem z Boha, obavami, že bych se snad nedostal do nebe anebo aby má příští inkarnace nebyla horší než ta současná, vnímám jako naplnění slov o duchu a pravdě.

Přeji každému z nás, abychom v rozhovoru s Ježíšem v této zvláštní postní době směli prožít ono vysvobození ze společenské izolace samařské ženy a načerpat z pramene „vody života“. Každému z nás přeji odvahu, sílu a víru. Víru, prozření a naději, že v Ježíši, stejně jako v druhém člověku se k nám obrací sám Bůh s prosbou: „Dej mi napít.“

Věřím, že i Bůh má žízeň, kterou můžeme utišit jen my, lidé.

1.Slovenský ústav svätého Cyrila a Metoda, Řím 1983

2.http://www.farnostsalvator.cz/kazani/vse/2020#obsah