Slovo pana faráře Müllera k 5. neděli postní

Na rozdíl od paní Mirky, autorky nedělního zamyšlení, nejsem konvertita. I když P. Josef Mixa opakovával, že člověk by měl za život konvertovat čtyřikrát. V tomto ohledu konvertitou asi jsem. Obdivuji, jak paní Mirka dokáže propojit biblický text se svou profesí a má odvahu být osobní. Trochu jí závidím, že obraz zrna pro svou profesi vnímá jako inspirující. Mně osobně se to moc nedaří. Obraz odumírajícího zrna mne sice naplňoval a dosud naplňuje vírou v existenci smyslu, ale tam někde hluboko ve mně vždy klíčila znepokojivá otázka: „Proč to nejde jinak?“

Jak to myslím, se pokusím vysvětlit na příkladu Jeremiáše. Etymologie prorokova jména je dosud nejistá. Dnes převládá názor, že snad znamená „ať Hospodin vyvýší“. Jeremiáš je velkou postavou. Mužem, který je zakořeněn ve své době, ale možná také proto velmi osamělým mužem. Nenechával se zlákat a uchlácholit úspěchy své země, nýbrž si uchovával kritický nadhled.

Králi Jošijášovi, se kterým nejspíše úzce spolupracoval, se podařilo využít úpadku Asýrie a přivedl Judsko k hospodářskému rozmachu. Podařilo se mu také rozšířit království, ale především zahájil úspěšnou náboženskou reformu a Jeruzalémský chrám očistil od všech model. Kněžstvo v Jeruzalémě a mnozí proroci v tomto rozkvětu spatřovali důkaz, že již nastal trvalý pokoj, který nemůže být ničím narušen. Jeremiáš to ale viděl jinak.

Doba, ve které prorok žil, byla vnitřně složitá. Hlavní město Asýrie Ninive, jež mělo pověst nedotknutelného města, bylo zničeno. Pro okolní svět to musela být velkolepá událost. Vždyť svět Předního východu byl z Ninive ovládán více než sto let.

Asyrský král Aššur-uballit II. nehodlal jen tak nečinně přihlížet a požádal o pomoc Egypt. Na to zareagoval judský král Jóšijáš tím, že uzavřel spojenectví s Babylóňany a pokusil se egyptským silám vzdorovat. V bitvě u Meggida byl ale smrtelně zraněn. Pro Judsko nastaly nové a těžké časy. Časy, ve kterých Jeremiáš lidem opakovaně kladl na srdce, aby nespoléhali na mocné tohoto světa, ale aby byli věrní Boží smlouvě. Od králů po posledního občana v Judsku veřejně připomínal, že pokud věří a sami sebe považují za lid, který je pod Hospodinovou ochranou, pak se jim dostalo výsady jako nikomu jinému. Jsou Hospodinovým lidem, a proto to jediné, co mají mít na zřeteli, je smlouva. Smlouva, kterou s nimi uzavřel Hospodin. Jenomže lid hledal oporu u Egypta a věřil anebo chtěl věřit hlasům, které tvrdily, že vláda Egypta bude jen dočasná. Egyptskou nadvládu brzy vystřídal nástup Babylóňanů.

Během své prorocké činnosti zažil Jeremiáš nejeden ústrk, pronásledování, zklamání a nepřeháním, když řeknu, že i nenávist lidí, kteří mu usilovali o život. Radil i poslednímu z judských králů. Neučinil tak z vlastní vůle, nýbrž byl to sám král, kdo ho požádal, aby mu řekl, jaké je Hospodinovo slovo. Jeremiáš Sidkijášovi poradil, aby se podvolil babylónskému králi, a tak zachránil nejen sebe a svou rodinu, ale i město Jeruzalém. Jenomže Sidkijáš na Jeremiášovo prorocké varování nedbal. Přidal se na stranu těch, kteří osnovali spiknutí proti králi Nabuchodonozorovi (Nebúkadnesarovi). Prorokovo slovo se naplnilo. Hradby města byly prolomeny. Sidkijáš si chtěl útěkem zachránit svůj život. U Jericha byl však dostižen a dopraven do Nabuchodonozorova hlavního stanu. Musel se dívat na popravu vlastních synů a judských velmožů, pak byl oslepen a odveden do Babylónu, kde zanedlouho poté zemřel. Opět se tak naplnila Jeremiášova slova: „Pokud se však velitelům babylónského krále nevzdáš, pak město padne do rukou Babylóňanů. Ti je vypálí a jejich rukám neunikneš ani ty.“ (Jer 38,14-18)

Výsledkem všeho Jeremiášova snažení bylo, že došlo i k druhé deportaci Izraelců do Babylónie a k úplnému zničení Chrámu. V Jeruzalémě zůstala jen část chudého obyvatelstva. Jeremiáš se rozhodl, že setrvá s nimi. Podle tradice byl ale souvěrci násilně převezen do Egypta a zavražděn.

Což to opravdu nešlo jinak? Muselo být zrno Jeremiášova života pošlapáno a zničeno? Musel být Jeruzalémský chrám zpleněn? Podle toho, co jsem uvedl a možná jak jsem uvedl, se zdá, že ano, že vše mohlo být jinak. Stačilo jen vzít Jeremiáše vážně a jeho slovo jako slovo od Hospodina.

Jenomže právě v tom je ona obtíž. Jak poznat Hospodinovo slovo? Jak poznat, který z proroků opravdu tlumočí Boží slovo? I proroci byli lidé, a i když hovořili jménem Boha, mluvili svými lidskými slovy. Jak a komu uvěřit?

Zmínil jsem dvě konkrétní situace. První se týkala lidí poté, kdy Jóšijáš podlehl zraněním a země se ocitla pod egyptskou vládou faraóna Néka II. Tehdy zaznívaly hlasy, které nabízely naději, že nebude dlouho trvat a země, její lid, se vrátí ke starým dobrým časům. Proč jim neuvěřit? Kdo by si nepřál, aby to byla pravda. Jenomže do této situace vstupuje Jeremiáš s tím, že tlumočí Boží slovo a říká: „Neoplakávejte mrtvého …, oplakávejte spíše toho, kdo odchází, poněvadž se už nevrátí a neuvidí svou zem. … Na místě, kam ho přestěhovali, zemře, tuto zem už neuvidí.“ (Jer 22,10-12) Jeremiáš naději vkládanou do víry, že s vládou nového krále nebude mít nadvláda Egypta dlouhého trvání, shodil ze stolu. Proč mu věřit?

Druhá situace se zdá trochu jiná. Týkala se krále Sidkijáše. Ano, král byl osobně ve svízelné situaci. Na jedné straně Nabuchodonozorova hrozba a Jeremiášovo slovo, aby se podvolil. Jenomže Sidkiáš měl strach z těch, kteří podněcovali vzpouru proti Babylóňanům. Obával se, že kdyby Jeremiáše poslechl, pak to budou oni, kdo mu budou usilovat o život. Královu nerozhodnost a vlastně i zbabělost prozrazují jeho vlastní slova, když Jeremiáše požádal, aby jejich rozhovor zůstal v tajnosti. (Jer 38,14-28a) A pak zde byli ti, kteří k Babylóňanům přeběhli. Na rozhodnutí krále byli závislí všichni lidé. Když se tedy vžijeme do situace obyčejných lidí, možná nám to něco připomene. Judští obyvatelé vnímali, že tři velmoci, Asýrie, Egypt a Babylóňané, mezi sebou zápasí a oni sami si svým příštím osudem nemohou být jistí. Králové a proroci jim příliš nepomáhali, protože každý říkal něco jiného. Situace se každý den měnila, šířily se nejrůznější poplašné zprávy, ohrožení z boje a smrti bylo přítomné. A Jeremiášovo hodnocení situace pro budoucnost nevyznívalo nikterak přívětivě. Proč mu věřit? A komu vlastně věřit?

Pokud se týče oněch dávných dob, pak my dnes již umíme rozpoznat, který z proroků byl pravý Boží prorok a který lžiprorok. S odstupem času totiž víme, jak vše dopadlo, a proto i kdo měl pravdu. Ale jak to v té změti protiřečících si zpráv a napjaté situaci měli poznat lidé tehdy? A jak máme my dnes rozpoznat, ze kterých úst zaznívá Boží prorocký hlas? Budeme-li upřímní, pak proroci znali a nabízeli jen dvojí řešení – buď zdar anebo zkázu. Podobné dilema, zdá se mi, prožívá dnes mnoho lidí. Komu, co a jak věřit?

Claus Westermann (1909-2000), jeden z předních starozákonních odborníků 20. stol., výstižně poznamenal: „… mezi Bohem a lidmi neexistuje žádné technické spojení, pouze spojení osobní, které bylo umožněno tím, že (Bůh) stvořil člověka podle svého obrazu.“

To ale znamená, že záleží i na našem osobním spojení s Bohem. Prorok sám nemá způsob, jak dokázat pravdivost svých slov. Lidé byli tehdy, stejně jako my dnes,odkázáni na to, kterému hlasu dají svou důvěru. Naše důvěra je však nějakým způsobem závislá i na tom, jakou máme o Bohu představu a co o Bohu věříme. Záleží také na tom, jestli věříme Jeremiášovým slovům z dnešního úryvku a máme odvahu podívat se do svých srdcí a učit se poznávat, co tam Bůh vepsal.

Ano, vím a uvědomuji si, že nabývá na síle hlas lidí, kteří říkají, že dnes žádný Boží hlas neslyší. Mám ale dojem, že tito lidé jsou podobní oněm řeckým poutníkům z evangelia. Podle současného bádání se zdá, že to byli lidé, kteří nějak souzněli s hodnotami a vírou tlumočenou judaismem. Chtěli vidět Ježíše. Jestli k setkání skutečně došlo, se ale nedovídáme.

Namísto toho zaznívá slovo o zrnu, které, pokud chce přinést užitek, musí zemřít.

Je zřejmé, že slovo o zrnu nezaznívá na adresu řeckých poutníků, ale jako vysvětlení pro učedníky, pokud se týče událostí, kterých budou svědky. I když tato formulace není přesná. Hodí se více pro synoptiky. Pro Janovo evangelium je totiž ústřední informací Ježíšova hodina. Přičemž se tím nemyslí smrt, nýbrž hodina oslavení. Nemůžeme si ale nevšimnout, že hlas z nebe nezpůsobil jednoznačný závěr. Jedni byli přesvědčeni, že ano, že to byl Boží anděl a jiní zas, že jen zahřmělo. Opět tedy stojíme před výzvou, na kterou stranu a proč se postavíme.

Říká se, že my lidé slyšíme jen to, co slyšet chceme. Ale víme my, vím já a víš ty, co vlastně a proč chceme doopravdy slyšet?

Sám za sebe mám rád a upínám se k slovům Jeremiáše, která zaznívají v závěru 14. kapitoly stejnojmenné knihy:

„Neodmítej nás však pro své jméno,

nenech zhanobit trůn tvé slávy.

Rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi.

V tebe skládáme svou naději.“ (14,21)