Slovo pana faráře Müllera k 3. neděli adventní

Janovo evangelium nepředstavuje Jana Křtitele na rozdíl od synoptiků Marka, Matouše a Lukáše jako Ježíšova předchůdce. U Jana není Jan Křtitel někdo, kdo Ježíši připravuje cestu, nýbrž podle evangelisty Jana působí Ježíš a Jan souběžně. Pan Jiří K. připomíná ve svém textu na farním webu nejenom zamyšlení papeže Františka, ale také, že Jan Křtitel je označován jako Svědek. A právě to je pro Janovo evangelium charakteristické. A není to jen proto, že má svědčit o světle, jak zaznělo v úvodu dnešního evangelijního úryvku. Svědectví, ono „být svědek“ sahá hlouběji. Je to patrné z rozhovoru, který následoval. Vlastně ani tak nešlo o rozhovor jako spíše o výslech. Z Jeruzaléma přicházejí kněží a levité. Proč právě tyto dvě skupiny, není zcela zřejmé a v Janově evangeliu se s tím, že by tyto dvě skupiny takto vystupovaly pospolu, už nesetkáme. Rozhodně se jedná o zástupce jeruzalémských představitelů Židů. Podle odborných studií se zdá, že se hlásí k farizejskému hnutí a v Janově evangeliu to jsou právě farizeové, kteří jsou Ježíšovými nepřáteli. Skupina přichází s otázkou: „Kdo jsi?“

Kdo jsi? Jistě by bylo zajímavé sledovat, co bychom na tuto otázku odpověděli my, kdybychom ji dostali. Kdo jsi?

Jan Křtitel má sice svobodu vybrat si svou odpověď, ale zvolil taktiku, kdy odpovídá nikoli kdo je, nýbrž kdo není. Jan Křtitel je vlastně dotazován stejným způsobem jako Ježíš u synoptiků. I když u synoptiků otázkou „Kdo jsi?“ vrcholí Ježíšův pašijový příběh. Jane Křtiteli, kdo jsi?! Jsi Mesiáš? Jsi Eliáš? Jsi ten Prorok? I když tazatelé slevují a od Mesiáše postupují k Prorokovi, na všechny otázky Jan odpovídá: „Já nejsem.“ Neztotožnil se s nikým, koho navrhovali. Tímto trojím „já nejsem“ vyniká Janova odlišnost, ale tím samým je také zdůrazněna a podtržena odlišnost pravého Mesiáše. Bude to právě Ježíš, který v Janově evangeliu, na rozdíl od Křtitele, opakovaně o sobě prohlásí „Já jsem“. Janovo trojí sebe-zapření, jeho trojí „já nejsem“ nám možná připomíná Petrovo trojí zapření. Ovšem Jan nezapírá Ježíše, nýbrž naopak svým „já nejsem“ vydává o Ježíši svědectví. Chce poukázat na odlišnost, jinakost toho, kdo zůstává zatím neznámý. Ale kdo je tedy Jan? Teprve až když je téměř donucen, aby prozradil svou identitu, odpoví, že je pouhým hlasem. Já jsem hlas. Hlas volajícího na poušti. Jan je hlasem a na otázku, proč tedy křtí, odpoví, že jeho křest není nic víc než voda. Křtí pouze vodou. Je nám tak představena charakteristika a ideální podoba svědka. Není důležité, kdo je svědek. Jeho „osoba se ztrácí za jeho svědectvím“. (Janovo evangelium: Jan Roskovec, str. 76)

Jan je tedy hlasem, který nečiní žádná znamení, pouze poukazuje na přítomnost neznámého. Sám Ježíš totiž stále stojí v zástupu a je nepoznán. Tohoto tématu jsme se dotkli i minulou neděli. Ale dnes se nabízí s novou intenzitou. Je totiž zřejmé, že Jan Křtitel respektuje Ježíše a hluboce věří, že až nastane chvíle, kdy bude chtít ze zástupu vystoupit a dát se poznat, že tak učiní. To je pro nás, jak věřím, velké povzbuzení. Vždyť i my jsme svědky. I my jsme hlasem v poušti nepřízně tohoto světa s jeho bolestmi, nespravedlnostmi, válkami, nemocemi a smrtí. Nebát se a být tímto hlasem lze jen ve víře a důvěře, že Bůh tento náš svět lidí neztratil ze zřetele, že mu na něm stále záleží a ten neznámý a nepoznaný je přítomný a dá se poznat.

A druhá věc, která nás může povzbudit v ochotě být hlasem, jsou Janova slova: „Mezi vámi stojí ten, kterého neznáte.“ Někdy bývají tato slova vnímána a vykládána jako výtka. To se mi ale nezdá. Nejsou výtkou, nýbrž jen podtrhují to, co jsme právě zmínili. Totiž že ten, který je přítomný, ale dosud skrytý, musí sám vystoupit, začít jednat a konat své dílo. A že tak učiní, bylo Janovo přesvědčení, víra a naděje. Právě z této naděje také pramení opravdová radost.

Jsme v situaci, kdy spolu s těmi, kteří v Janově evangeliu přicházejí za Ježíšem, říkáme: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda.“ (Jan 10, 41) Právě o této pravdě, kterou je sám Ježíš, máme vydávat svědectví. Jsme hlasem.

Pokud jsem zmínil a přiznal své přesvědčení, že s nadějí se snoubí radost, pak jsem to myslel vážně. V tomto měnícím se světě se i my měníme. Proměňuje se i naše víra. Ovšem pokud v nás naše víra probouzí naději a my smíme žít s nadějí, že v tomto bolavém světě je přítomen Někdo, třeba skrytě, ale Někdo, kdo je pro svět Světlem, kdo je pro svět Slovem, Životem a Pravdou, Ježíš ukřižovaný a Vzkříšený a my smíme být jeho hlasem, pak to vše dává smysl. Dokonce i bolest se přetavuje. Vše dává smysl, se kterým přichází pokoj a radost.

Kéž právě tento pokoj a radost smíme nejenom ve 3. adventním týdnu objevit a zakusit navzdory všemu, co se kolem nás děje. Kde jinde hledat opravdovou radost, skutečně nevím.