Sám a sám? Nedělní zamyšlení Ondřeje D. - 3. neděle v mezidobí

Sám a sám? / Nedělní zamyšlení nad evangelijním textem 3. neděle v mezidobí

Všechny biblické texty k 3. neděli v mezidobí jsou spojeny s tématem samoty. Ne zjevně. Jonáš odchází do Ninive z kruté samoty v žaludku kytovce. Sv. Pavel radí žít s odstupem, se kterým bude zpravidla spojena zalidněná samota. V době uvěznění Jana Křtitele pobýval Ježíš na bezlidné poušti. A čím je samota pro nás? Má nějaký přínos, nebo z ní prcháme do hlučného davu digitálního vesmíru? Musí vést samota k osamělosti?

Roky 2020, 2021 a 2022 budou vždy chápány jako pandemické časy. S touto dobou byl spojen zážitek samoty a z ní (často) plynoucí osamělosti. Uzavřeni doma, odděleni na veřejnosti a skryti v práci. Druzí v nás měli budit obavy z nákazy a smrti. Nechci hodnotit způsob, jakým státní orgány realizovaly svůj úkol ochránit co nejvíce lidí (a nezničit společnost). O to se stále lidé přou. Pro každého z nás byl unikátní zážitek radikální změny společenského kontaktu a provozu. Z covidové doby vzešla řada odborných, literárních i žurnalistických příspěvků, které se snaží se samotou a  s jejím místem v životě jednotlivce vypořádat. Hozenou rukavici zvedla i česká filozofka a publicistka Tereza Matějčková články v týdeníku Echo.

Matějčková se v článku „Jsme v tom spolu: sami.“, který byl znovu publikován v knižní sbírce esejů „Bůh je mrtev. Nic není dovoleno“, zamýšlí nad různým prožíváním samoty. Život v samotě není (jen) důsledkem pandemických událostí, ale je rozhodně evropským a českým trendem. Stále stoupá počet jednočlenných domácností k hranici 20 - 25 %. Pro někoho frustrující důsledek rozpadu širších rodin, pro jiného výdobytek existence ve svobodě. Lze připustit, že senioři si „život ve svobodě nevolí“, byť leccos mohou ovlivnit ještě v době předdůchodové. Autorka zmiňuje tři současné autory, kteří se pokusili svou zkušenost se životem v břiše velryby zpracovat. Jeden vychází ze zkušeností druhých, jak je zachovala kulturní paměť, další dva z osobní zkušenosti (byť každý z nich s jejím opačným hodnocením).

Německý filozof Rüdiger Safranski v knize „Být jednotlivcem. Filozofická výzva“ považuje lidskou samotu za nezbytnou, s lidským životem vždy spojenou. Za radikální podobu této samoty považuje smrt; v té totiž musíme zůstat a obstát sami. Jenže schopnost být sám, aniž by to vedlo k utrpení, je třeba trénovat. Většině z nás není taková zdatnost vlastní. Bez přijetí vlastní individuality se v této souvislosti neobejdeme. Být sám sebou znamená stát si na svém i s vědomím, že se nám dostane výrazů nesouhlasu a nedostane uznání. Samota, která nemusí být vždy důsledkem života v poustevně, nám má umožnit srovnat se sám se sebou, dospět. A teprve dospělý člověk může být plnohodnotným členem lidského společenství bez sebelítostivých myšlenek.

Jinou zkušenost se samotou představuje Daniel Schreiber, slavista, spisovatel, aktivista sexuálních menšin v knize „Sám“. Autor byl společensky aktivní, z různých důvodů však nežil v partnerském vztahu, což mu ostatně vyhovovalo. V době lockdownů však tíživě pocítil, že vztahy založené na přátelství byly nuceně i dobrovolně redukovány, vztahy rodinné, založené na „krvi“, fungovaly dále a bránily své účastníky před důsledky utlumení společenských kontaktů, před osamělostí. Pocítil vítězství biologie nad přátelstvím. Nedá se říci, že by z tohoto stupně samoty pro sebe cokoliv vytěžil. Výsledkem třetího postoje k zážitku samoty je kniha novinářky Katji Kullmannové „Singulární žena“, sálající optimismem. Autorka jako by byla demonstrací bonmotu, že muž by se měl oženit a žena by měla jít od toho, pokud si ten který (ta která) chce pojistit dlouhověkost. Nebrojí přitom proti společenskému provozu, ten je nezbytný i pro ženy, ale vyzdvihuje domácí samotu jako základnu pro zdravý, spokojený a dlouhý život (tedy: viděno z pohledu ženy).

Postoj každého z nás k otázce samoty a účasti na společenských událostech bude formován naší povahou a temperamentem, výchovou, zkušenostmi z rodiny a též kulturními zvyklostmi lokality našeho života. Je jasné, že člověk není člověkem bez kontaktu s druhými lidmi. Podle Aristotela mimo obec (instituci dávající formu společnosti) žijí jen bohové a zvířata. Zajímavé pro naše zamyšlení je, že různý postoj k samotě lze vysledovat též v evangelijním textu. Na počátku evangelia sv. Marka odchází Jan Křtitel do pouště (pustiny), aby tam žil a kázal o konci věků. Vystupuje tak jako následovník bohaté tradice židovských (i jiných) učitelů, kteří odcházejí do samoty, aby se mohli věnovat Bohu a sobě. Aby se zbavili nadbytku potřeb, věcí i podnětů, které se však mimo samotu zdají být neodkladné, nezbytné a užitečné. Ironií může být, že takoví lidé jsou vyhledáváni těmi méně odvážnými, kteří by rádi našli klid, ale na poušť se jim nechce. Rázem je po samotě. Ale i u Jana Křtitele se projevila věrnost poslání kázat Boží království a turistický ruch nejen trpí, ale snaží se své zkušenosti ze samoty svým bližním předat.

Cesta Ježíše byla jiná (nejen vztahem k samotě, o tom ale jindy). Odchází za Janem Křtitelem do jeho přeplněné samoty, aby si ho poslechl, nechal se od něj pokřtít a potkal u něj své poslání. Křest ho vede do ještě radikálnější samoty vylidněné pouště, kde pobývají pouze divá zvěř, andělé a Satan. Ježíš s Duchem svatým volí scénu, která musela svým obsazením dát vzpomenout na dobu Ráje. Po mojžíšovsko – eliášovské době pobytu, pravděpodobně pohnut uvězněním Jana Křtitele, vstupuje Ježíš na scénu našeho nedělního evangelijního úryvku. Vstup je doprovázen shrnutím evangelia: naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, tedy obraťte se a věřte evangeliu.

Na rozdíl od Jana Křtitele nebude mít Ježíš stálou adresu. Boží království si totiž po něm žádá změnu přístupu. Ježíš má málo času pro předání svého učení, tedy přichází do galilejské krajiny, aby sdělil evangelium a našel učedníky pro jeho šíření. Za Janem přicházeli kajícníci, Ježíš za nimi přišel sám. Jan odešel z obce do samoty, Ježíš putoval ze samoty k lidem. Jana kontaktovali učedníci, Ježíš oslovil učedníky sám; a oni také (okamžitě) šli. Ani jedna ze spiritualit není přežitá. Stejně jako své společenské angažmá volíme podle svých preferencí, tak své evangelijní působení nemůžeme napřít proti svým dispozicím. Z důvěry v Boha vyplyne, jaká má být naše cesta, abychom pro věc Božího království směli být užiteční. Zajisté nepostačuje naše rozhodnutí, že učedníky chceme být „po našem“. Bez vyslyšeného povolání není učednictví.

Nemusíme se ale bát, že volbou samoty v pustině nebo tržiště v rušném všedním dni se dopouštíme nějakého prohřešku proti Ježíšovým úkolům pro učedníky. Pro někoho (dobrovolná) samota, pro jiného (dobrovolný) šum a ruch. Na obou místech můžeme zaslechnout povolání. Myslím však, že nám jistě neuškodí (ve shodě se Sanfranským, Janem Křtitelem a Ježíšem), pokud se odstřihneme od společenského a digitálního šumu a pokusíme se naslouchat vánkům a šepotům samoty. Jestliže dokážeme uslyšet Boží hlas, byl účel naší samoty splněn, pokud nikoli, třeba jsou pro nás určena rušná města. Máme-li dobrý sluch, ani hluk ulic, ani ruch digitálních médií nezabrání, abychom se dozvěděli, jak bychom mohli být užiteční při budování Božího království. Jako samotář (byť stále nepoučený) bych ale sobě a svým kolegům měl připomenout Aristotelův postřeh, že bez lidí přestávají být i samotáři lidmi… A bohy se ani tak nestanou.

Prameny:

Beneš, J.: Nevystižitelný Bůh, Rozhovory nad Bilí 4, Vyšehrad, 2010

Donahue, J. R., Harrington, D. J.: Evangelium podle Marka, SP 2, KN, 2005

Limbeck, M.: Evangelium sv. Marka, MSK/NZ 2, KN, 1997

Matějčková, T.: Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Echo Media, a.s., 2023

Montaigne, M. de: Eseje, Arbor vitae, 2008

Mrázek, J.: Markovo evangelium 1 – 8, Jan Keřkovský – Mlýn, 2018

Ortkemper Franz-Josef: První list Korinťanům, MSK/NZ 7, KN, 1999

Pokorný, P.: Evangelium podle Marka, ČEK k NZ 2, CBS / ČBS, 2016

Pokorný, P.: Ježíš Nazaretský, Oikoymenh, 2005

Sokol, J.: Zůstat na zemi, Rozhovory nad Biblí 2, Vyšehrad, 2008

Špidlík, T.: Liturgické meditace / Cyklus B, Velehrad – Refugium Roma, 2006

Výklady ke Starému zákonu IV. / Knihy prorocké (Izajáš až Malachiáš), KN 1998