První snídaně Páně - nedělní zamyšlení Magdy J. (3. neděle velikonoční)

První snídaně Páně (3. neděle velikonoční)

Za svítání stál na břehu Ježíš, kterého nejdříve učedníci nepoznávali, mohl to být přece jen obyčejný hladový pocestný, a volal na ně: „Nemáte něco k jídlu, chlapci?“ Vyprávění pokračuje popisem zázračného rybolovu, který nám může snadno připomenout situaci prvního setkání Ježíše se Šimonem Petrem za podobných okolností (Lk 5,1-11). Silák Šimon Petr sám vytáhne na břeh síť plnou velkých ryb, se kterou se jen horko těžko potýkali ještě před pár momenty všichni ostatní rybáři dohromady. Holt bez práce nejsou koláče. A hostina se opravdu již chystá. Na pomyslném stole nesmí chybět chléb a pečená ryba. Příběh jednoho rána u Tiberiadského jezera vrcholí společným jídlem. Zjevení Vzkříšeného spěje k ritualizovanému setkání. Kristus zve učedníky ke svému „stolu“, dává k jídlu pokyn a sám učedníkům pokrm rozdává, hostí je ze svého. A až nyní si jsou všichni učedníci jistí, že hostitelem je Pán.

Ježíšova gesta i obsah jídla (chléb a ryba) zřetelně upomínají na příběh o nasycení zástupů (J 6,11) a spolu s ním mají eucharistické konotace. Setkávání u stolu je častým motivem v příběhu Ježíše a jeho učedníků a učednic. Hodování se sociálně nepřijatelnými lidmi (celníci a prostitutky) je mu dokonce vytýkáno některými židovskými kněžími. Antická či židovská kultura stolování měla v tehdejší době mnohem intimnější podobu než dnešní návštěva restaurace. Hosté u stolů leželi, navzájem se často dotýkali, kousky chleba namáčeli ve společných mísách s vařeným masem či zeleninou. Je pochopitelné, že podobnou blízkost chce člověk sdílet jen s nejlepšími přáteli. Však i dnes si své hosty ke společnému stolu pečlivě vybíráme nebo dokonce vytváříme zasedací pořádek. A je to právě Ježíš, který boří společenská tabu a stoluje s lidmi bohatými i chudými, s lidmi dobré i špatné pověsti. U něj žádné hranice neplatí.

Na tomto místě se nedokážu ubránit srovnání s naší dnešní praxí slavení eucharistie. Prvotní církev se scházela v ranních i večerních hodinách jako společenství stolu, u kterého se děkovalo Hospodinu za všechny dary, lámal se a rozděloval chléb. Ikonografie nám potvrzuje, že až do 6. století se eucharistie slaví výhradně s chlebem a rybou. Předobrazem je příběh o zázračném nasycení zástupů. Na desky či plátna obrazů se sice nevejdou tisícovky lidí, ale nikdy nesmí chybět alespoň některé koše s přebytky. „Sebrali je tedy a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů.“ (J6,13) Pokud se křesťané scházejí na různých místech a stolují spolu, potom nikdy nenastane nouze a nikdo neodchází hladový. Je-li totiž hostitelem Ježíš, pak si každý odnáší domů ještě i výslužku. Takto vypadá opravdová pohostinnost.

Na radost ze společné hojnosti se však v běhu času nabalil pocit úzkosti, otlačených kolen a nuceného vděku za Ježíšův spasitelský čin, vždyť on je ta pravá oběť, Beránek Boží, který zemřel i za nás, či snad dokonce kvůli nám, aby nám snad někdy mohly být odpuštěny naše hříchy. Naposledy jsme tuto tezi slyšeli u nás v kostele na Zelený čtvrtek a znovu na Slavnost Zmrtvýchvstání Páně v neděli. Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel,… Ze společenství rovnosti se stala „svatá hierarchie“, kde se lidé dělí na mocné a oddané, každopádně ne všichni si zaslouží židli u stolu. Zázračné proměňování hostie v tělo Kristovo je ve středověku chápáno jako magický vrchol bohoslužby a někteří věřící proto setrvávají v kostele jen do tohoto momentu, aby se následně rychle přesunuli do jiného kostela na jinou mši, kde mohou zázračné proměnění sledovat znovu a znovu. Onu transsubstanciaci (přepodstatnění) zařizují slova a gesta kněze, který je přítomen jako „druhý Kristus“. A kněze Bůh přece poslouchá, jak nás naposledy ujistil papež Benedikt XVI. (List k Roku kněží, 2009) Pokud se podobně naladěné bohoslužby účastní v dnešní době lidé mimo církev, nezasvěcení do historie a tradic římskokatolické církve, musí si nutně ťukat na čelo. Věřící působí dojmem nešťastných skrupulózních bytostí, obávajících se jakéhokoliv šlápnutí vedle, aby snad nebyli odstřihnuti mocnými hierarchy od společenství obětního stolu. A my se pak divíme, že evangelium jakožto radostná zpráva postrádá na venek právě rozměr entuziasmu a radosti, který se už dávno utopil ve vodách katechismových příkazů a zákazů. Logickým důsledkem jsou stále prázdnější kostelní lavice.

Pokud se ještě dnes vysvětluje Ježíšův Kříž jako nutnost pro usmíření Boha, který byl hluboce uražen lidskou neposlušností v ráji, pak se setkáváme s tzv. satisfakční teorií, jejíž autorství je připisováno svatému Anselmu z Canterbury, nazývanému „otec scholastiky“. Ta na Boha ovšem nevrhá dobré světlo a duchovní praxe se pak až příliš soustředí na popis lidské viny, udělování „trestů“ a vytváření výčitek. Přitom reálný život sám o sobě je tolik složitý. Nechci věřit v Boha mstivého a plánujícího smrt vlastního syna. Nevěřím v teorii, že Ježíš musel zemřít, aby nám Bůh odpustil naše minulé, současné a potenciálně i budoucí hříchy. Mnohem srozumitelnější je pro mě víra v Ježíše jako dobrého pastýře (Jan 10,11), který chtěl být lidem co nejblíže, znal jejich radosti i smutky a měl svůj plán záchrany od všeho zlého a byl mu věrný i za cenu nejvyšší. Cílem Ježíšovy mise nemohl být člověk vystresovaný, ale trpělivý, statečný a silný ve svých bolestech a upřímný a vděčný ve svých radostech. 

Má tedy smysl ptát se, kdo se smí a nesmí účastnit proměňování hostie? Které jsou ty jediné správné formulace, aby Bůh kněze vyslyšel? Kdo je hoden přistupovat ke stolu Páně? A jak naložit s drobečkem proměněné hostie, který snad nedej Bože upadl na zem? Vždyť ještě nedávná koronavirová doba nám ukázala, že pokud se nemůžeme setkávat při bohoslužbách v kostele, pak je možné slavit eucharistii i v domácím prostředí. I židé přenesli své bohoslužby do svých domovů, když byl jejich chrám zbořen, a jejich oslavy náboženských svátků jsou dodnes spojeny s domácími hostinami a radostnými rituály.

Učedníci poznávali vzkříšeného Ježíše ne podle chleba, ale podle způsobu, kterým chléb lámal a u společného stolu rozdával (Lk 24,35; Sk 2,42; Zj 3,20). Myšlenka Boží přítomnosti v eucharistii je správná a důležitá. Ovšem stojí a padá s úhlem našeho vlastního pohledu. Nemá nás proměňovat chléb, nýbrž společenství stolu a proměňujeme i my sami sebe, pokud Ježíšovo pozvání na hostinu přijmeme a neoháníme se dietou.

„Chci milosrdenství, ne oběti. Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mt 9,13)