Nedělní zamyšlení Petra Kurimského - Květná neděle

          Nejvýznamnějším obdobím církevního roku je Svatý týden, který začíná právě dnes, květnou nedělí. O tomto svátku můžeme obrazně říci, že má nádech světla a radosti, ale i smutné inverzní šedi. Žehnáme ratolesti a zároveň čteme pašije, které připomínají utrpení.

          Připomínáme si radostné vítání Ježíše při jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma. Nadšení ale netrvá dlouho. Již za pár dnů budou mnozí z těch, kdo ho s jásotem vítali, volat po jeho smrti. Následující události přivedou Ježíše do nejhlubší propasti jeho pozemského života, kdy se ocitá na pokraji fyzických i psychických sil. A vše vyvrcholí absolutním ponížením, když je přibit na Golgotě na kříž, kde je všem na očích. Symbol kříže vzbuzoval u Římanů odpor a hrůzu, pro Židy byl znamením kletby a vyloučení ze společenství Izraele. Ježíš byl ponížen na úroveň zločince, stojícího kdesi na okraji společnosti.

          Připomenutí této události  má pro každého křesťana hluboký význam. Jde o svobodné přijetí  Krista jako Pána a Vykupitele, s nímž chceme jít a jdeme celým svým životem. Jsme účastníci, nikoliv jen pozorovatelé tohoto příběhu. Příběhu Syna, který se připravuje splnit Otcovu vůli. A naším celoživotním posláním je hledání a snaha pochopit nepochopitelné: Milující Otec nechává jít svého Syna vstříc krutému způsobu smrti.  Lze pochopit utrpení jako cestu ?  Jak moc se dokážeme ztotožnit s Ježíšem, prolévajícím svou vlastní krev ?  Jak hluboce se do tohoto příběhu dokáže ponořit člověk, obklopen nabídkami současného světa?

          Utrpení poskytuje návod, jak náš vztah k Bohu přehodnotit.  Pózu „Bože, dej mi“  změnit v postoj  „Bože, dávám se Ti“.  A to vůbec není snadné!  Když je mi dobře, je jednoduché uvěřit v Boží dobrotu a vyznat svoji víru.  Zažíváme-li však bolest, zklamání, prohru, či zradu, začínáme náš vztah přehodnocovat. Příběh pašijových událostí nám ale dává naději, že za zkouškami, jejichž smysl je nám ukryt, je vítězství.  Někdy náš život může změnit onen  „nejdůležitější okamžik“,  jako když setník pod křížem rozpoznává v ukřižovaném Božího syna. Pohled na Něj mu otevře oči a přivádí ho k vyznání víry.

          Pašijový příběh nekončí, odehrává se stále znovu a znovu všude kolem nás, v životě každého z nás.  Pýcha, lakota, války, zničené životní prostředí….  To vše je projevem pohrdání evangeliem a darem Stvoření.  Pouštíme Ježíše do našich domovů a životů, nebo ho necháváme čekat za dveřmi ?  On je tichý, nezvedá hlas, ani nepřichází s armádou nebeských mocností. Jde nám ale naproti, tak jako tenkrát do Jeruzaléma, na oslátku.

          Před pěti lety papež František ve své promluvě na květnou neděli mimo jiné řekl, že církev má být pokorná a má odolávat pokušení vyvyšovat se. Vyvyšování se a duchovní světáctví jsou podle jeho slov ta nejzrádnější současná pokušení, která církev ohrožují. Osobně se nemohu zbavit dojmu, a nebudu asi sám, že církev tímto neduhem trpí stále. Je to vidět na lokální i celosvětové úrovni.  Neberme proto výzvu Františka na lehkou váhu.  Chceme-li světu přinášet evangelium jako radostnou zvěst o lásce a pokoře, je třeba začít ve vlastních řadách.

          Začíná krásný jarní čas, naplněný radostným zpěvem ptáků, vůní kvetoucích stromů a probouzejícího se života. Je to příležitost ponořit se do celé krásy Stvoření a vnímat ji v kontextu s Velikonočním tajemstvím. Zažít ono vše procházející „božské chvění“.  Nechme odplout svou ješitnost i aroganci a upněme své oči ke Kříži. Možná potom, stejně jako ten setník, náhle pocítíme, že v našem srdci víra ožívá, jako ratolest, kterou si dnes odnášíme z kostela.  Pak v něm bude dost místa pro soucit s druhými a pokoru, kterou od nás Ježíš žádá a očekává.

          Naše víra i křest nás s Kristem osudově spojuje a ne náhodou budeme za pár dnů všichni obnovovat křestní slib.  Ať nám nic nebrání najít v tomto týdnu „Zdroj autentické radosti“.  Nechme se proměnit v kapku naděje v oceánu Lásky a Stvoření, které nás obklopují. 

          Prožijme  Svatý týden ve jménu naděje ve vítězství dobra nad zlem, světla na tmou.

                                                                                                                                                                                 Petr Kurimský