Nedělní zamyšlení Petra Kurimského - 32. neděle v mezidobí

1. čtení – 1 Král 17,10-16

Vdova upekla ze své mouky malou placku a přinesla ji Eliášovi.

2. čtení – Žid 9,24-28

Kristus byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí.

Evangelium – Mk 12,38-44

Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní.

          Peníze hýbou světem. Tuto otřepanou frázi, dalo by se říci floskuli, která častým užíváním ztratila svůj obsah, dnes často slýcháme z úst politiků i podnikatelských elit, lidí rádoby pragmaticky a ekonomicky smýšlejících. Hodně ale záleží na úhlu pohledu. Na jednu stranu peníze a hmotné statky bez člověka a jeho přičinění nic neznamenají. Na straně druhé stojí chorobná touha po penězích, známá již od dob jejich vynálezu ve starověké Fénicii.

          Moderní ekonomickou společnost charakterizují údajně mj. peníze, kapitál a dělba práce. Přitom ve vztahu k penězům mohou nastat 2 extrémy. Na jedné straně jejich zbožštění, anebo naopak jejich démonizace.  Oba tyto přístupy jsou špatné. Podle Druhého vatikánského koncilu mají hmotné oblasti lidské kultury své vlastní zákonitosti, podle nichž fungují. Za funkční podstatou peněz se kromě spravedlivé odměny za vykonanou práci skrývá i etická dimenze, kterou nelze opominout. Jako příklad si připomeňme dobročinné adventní koncerty nebo Tříkrálovou sbírku, které budou již brzy aktuální. Nejlépe to vystihuje ono lidové: Peníze jsou dobrý sluha, ale špatný pán.  V dějinách církve udělali velkou chybu morální teologové, když po staletí hleděli na bankovnictví a obchod s odstupem a opovržením, zaměňovali ho za lichvu, a věřícím zakazovali jakoukoliv činnost v oblasti financí.

          Ačkoliv v evangeliu je řeč o penězích, ve skutečnosti jde ale o něco docela jiného. Silným obrazem nám může být chudá vdova, která ač bez příjmů, dává vše, co má. Vzdává se pozemských jistot a pokorně se odevzdává Bohu. I v dnešní moderní společnosti se silnými ekonomickými aspekty je potřeba mít se na pozoru a uvědomovat si, kam patřím a kam směřuji. Ježíš přece jasně rozlišuje: Co je božího Bohu, císařovo císaři. Víra v Krista, ve vzkříšení a věčný život, to je to pravé bohatství.  Jako křesťané bychom měli být tou první frontovou linií, která světu kolem nás ukazuje jinou cestu, než hromadění majetku, úspěchů a materiálního uspokojení. Cestu postavenou na zcela jiných hodnotách, na lásce k bližnímu a na milosrdenství. Můžeme si každý sám za sebe položit otázku, zda tomu tak skutečně je. Jsem to Já, kdo jako první jde a odevzdá vše Bohu a potřebným? 

          Nechme se inspirovat příklady obou vdov z dnešních příběhů. Té z evangelia, která dala do chrámové pokladnice s čistým srdcem pár drobných mincí, ačkoli sama trpěla nedostatkem. A také té z krásného starozákonního příběhu o Eliášovi.

          Prorok Eliáš prchá do Fénicie před krutou královnou Jezábel, zavádějící pohanské modloslužby, jejíž jméno se stalo symbolem zla, magie a nemorálnosti. Také vás napadá určitá spojitost s Ježibabou?  Při příchodu do cizí země potká prorok chudou vdovu. Poprosí ji o vodu a chléb. Žádost pocestných o vodu je na východě naprosto běžná. Eliáš s sebou nosil svou misku. A to i z kultických důvodů, aby mu nebyla voda podána v nádobě, která sloužila k pohanským úkonům. Žena právě sbírala dříví na zápalnou oběť pro Balla, pohanského boha deště a bouře, neboť zemi v té době soužilo sucho a hladomor. Když ji Eliáš osloví, postěžuje si na svoji bídu.  Má totiž poslední zbytek mouky a oleje, ze kterého chtěla upéci pro sebe a svého syna, aby se ještě dnes naposledy nejedli. Přitom se odvolává na Hospodina, přestože sama je pohanka, což je neobvyklé. Zřejmě podle oděvu poznala, že má před sebou Izraelce. Eliáš jí ale povzbudí, aby se nebála a upekla nejprve malou placku pro něj. Hospodin ji určitě nenechá zahynout. Pohanská žena pak jde a dá přednost skutku milosrdenství před strachem a obavami o sebe a své dítě. A zaslíbení se splnilo. Hospodin se projevil jako milosrdný živitel.

          Jak oba příběhy vdov souvisí s listem Židům z dnešního 2. čtení? Autor tu srovnává Kristovu oběť s oběťmi z chrámového kultu, které se rok co rok opakovaly, kdy velekněží vždy znovu a znovu přinášeli čerstvou krev obětních zvířat. Kristus ale přinesl oběť nejvyšší: Svůj život, život člověka. Oběť, kterou není možné a ani není třeba opakovat. Stejně tak i vdovy z dnešních příběhů přinesly na oltář vše, co měly, celé své živobytí. A také my máme jeden život, který nám byl dán, a je jen na nás, jak s ním naložíme.

          Požehnanou neděli!

                                                           Petr Kurimský