23.12.23
Poslouchám mši a nechce se mi věřit: Růže pro vraha??? To snad nemůžou myslet vážně??? Chudáci rodiče, příbuzní obětí!!! Jak tohle můžou ustát? Mše skončila a já nemůžu myslet na nic jiného, pořád mi zní v uších - růže pro vraha, růže pro vraha....
Proč v něm bylo tolik zla? Zlo na úkor dobra. Proč v něm nebylo dobro? Nebylo nejspíš kolem něho, nikdo mu je nedal, nepředal, nenaučil milovat.
Nebyl on vlastně také tak trochu oběť? Začíná mi ho být líto, ale neměl právo rozhodovat o životech cizích, mohl si vzít jen ten svůj!
Růže pro vraha
Proč se jitří rány těch pozůstalých? Proč se jim tou růží ubližuje? Milovali své děti, trpí.
Vrah nikdy nepoznal lásku, nikdo kvůli němu nepořádá mše, státní smutek, nezapaluje svíčky, netruchlí. Má jen tu růži, která všechny nadzvedla.
Pak si mé myšlenky pospojuji. Mně už ta růže pro vraha tolik nedráždí. Najednou mi dochází, že pokud ji budou schopni akceptovat i ti rodiče obětí, bude jim líp. Buď se budou celý život trápit nenávistí a záští, nebo tu růži pro vraha přijmou a jejich bolest a smutek budou snesitelnějšími.
Kéž by tu růži, až čas tu největší bolest utiší, pochopili.
Dokázala bych to já?
Díky za Vaše výstižné a podnětné zamyšlení. Přiznám se, že ve mně vyvolalo silné pohnutky. Nevím, s jakou zkušeností a v jakém kontextu Vaše slova píšete, jsem mámou tří dětí a ano, došla jsem teoreticky zhruba stejnou cestou ke stejnému závěru. Ovšem neprošla jsem touto strašnou ztrátou, díky Bohu. A fakt netuším, jestli je možné dobrat se takové velkorysosti a odpuštění, i když znám lidi, co to, zdá se, dokázali. Smekám před nimi. Zda bych toho byla schopna, opravdu nevím. Moc dík za téma:)