Skončila škola neškola, pandemie je na ústupu, vyrážíme na tábory, rekreace. Můžeme chodit do kostela, sice s rouškou, ale to také skončí. Jsme dobrý, zvládli jsme to, nikdo a nic na nás nemá.
Ale na Moravě profičel vítr, zabil mimo jiné i dvouleté dítě, zbořil domy a převracel auta. Na sokolovsku kde se vzaly, tu se vzaly čtyři gamy, v Kanadě mají 46 nad nulou. Taliban stále bezdůvodně zabíjí moderní technikou. Ono je to ale daleko a nám se to nejspíš vyhne.
Ale. Kdo nezná svoje dějiny, nemá šanci na přežití. Vyvolený národ si hojnost a prosperitu na straně jedné, útlak a otroctví na straně druhé vychutnal v minulosti dostatečně a opakovaně a i v současné době nemá na růžích ustláno. Periodicky se střídala období prosperity (těžce vydobyté) a s ní postupný odklon od Smlouvy, následovala zajetí a otroctví. Začali kvílet a škemrat a hlavně slibovat a ejhle, ono se to zase obrátilo a lepší časy nastaly. No jo, ale vlastní aktivitou, nebo že se Někdo smiloval a zaonačil to v jejich prospěch? Asi je ale dobré připomenout, že např. do babylonského zajetí byla odvlečena elita národa (prostý lid zůstal doma a živořil), která se úspěšně etablovala (nejdále to dotáhla Ester) a když se mohli vrátit do rodné země, obnovit chrám, tak někteří toho nevyužili. Ne proto, aby šířili víru v jediného a pravého Boha mimo zaslíbenou zem. Byli materiálně zajištěni a nechtěli se toho vzdát.
Obě epištoly i evangelium jsou o lidské slabosti, lenosti... na jedné straně a současně o pýše, tvrdohlavosti a neposlušnosti... na straně druhé. Také prosazování vlastního názoru v konkrétní situaci. Tohoto omylu si byl sv. Pavel vědom a “Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.” První, co mě napadá při četbě textů 14. neděle, hlavně evangelia je, jak mohli být aktéři dění tak hloupí a slepí, co by ještě chtěli. Vždyť to měli “naservírované na stříbře”. Následně ale přibrzdím a ptám se sám sebe jak bych se choval a co bych si myslel já, kdybych stál vedle Ezechiela, Pavla, Ježíše, poslouchal co říkají, před čím varují a k čemu nás nabádají. Věřil bych tomu, co slyším a vidím, vzal bych si to k srdci a zamyslel se nad sebou? Abych pochopil z Ezechila “A oni - ať už poslechnou, nebo ne - je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok."
Starozákonní proroci nebyli věštci předpovídající budoucnost, ani mágové předvádějící čáry a kouzla vymykající se běžným, pochopitelným dějům. Byli to lidé, které si Bůh vybral a kteří měli vůli Otcovu sdělovat lidu, národu. Sv. Janem Křtitelem tyto mise skončily a dostali jsme to naprosto jasně přímo od Krista. Nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. Mojžíš Desatero zmírnil pro tvrdost jejich srdcí. A Kristovým naplněním je láska a víra. Přenáší hory, přesazuje stromy. I tvrdá srdce změknou. Musí být ale opravdová.
Při stvoření nám byla dána svoboda. Ne bezbřehá v našich činech, ale plná v našem rozhodování. Správném rozhodování. Dokládá to v dnešním čtení sv. Pavel, původně chtěl být silný a bez vady. Respektoval však a přijal plně Boží vedení: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti." Je to velkým mementem pro nás. S Jeho milostí buďme vděčni i za naše slabosti, nebojme se jich a nestydˇme se za ně. Nelze ale plošně slabosti - i společnosti – omlouvat, dokonce vítat. Polyamorie, svatby sexuálních menšin, falešný boj proti rasismu, nové a nové sekty... se musí jednoznačně odmítnout. Domnívám se, že to je jasná cesta k zániku kulturní společnosti, jak nás dějiny poučují.
V evangeliu se Ježíš se vrací domů – do svého rodného Nazareta. Všechny ty lidi tam znal. Tak rád by i jim předal Boží poselství, rád by na nemocné vložil ruce, rád by konal zázraky. Ale oni mu „svázali ruce“. Přestože se sláva o jeho učení a konání rozšířila po celé zemi, oni mu neuvěřili. Spoléhali jednoznačně na svá poznání smysly, neotevřeli svá srdce. Znali ho jako sobě rovného, obyčejného člověka, A oni neuměli přijmout, že Bůh by jim byl v jistém smyslu rovný. Nedokázali přijmout, že Bůh by mohl jíst, spát, odpočívat, radovat se, plakat… Chtěli mít Boha vysněného, Boha velikého. Ne Boha, který je obyčejný. Oni chtěli mít Boha bohatého, silného, šťastného, mocného. To Ježíš jako Bůh všechno je. Ale jako člověk je jeden z nás: chudý, slabý, zranitelný, bezmocný. Nebyl to král nového, mocného a slavného Izraele. Byli si naprosto jasně vědomi, kdo před nimi stojí. V Nazaretě ale měli lidé jiné představy o Mesiáši. A nebyli ochotni od nich ustoupit. Nebyli ochotni přijmout, že mocný Bůh může být i lidsky chudý, slabý, trpící, bezmocný. A svázali tím Kristu ruce. Nemohl konat zázraky. A tak od nich odešel.
Všimněme si a zopakujme, že i všemocný Bůh mohl konat zázraky pouze podmíněné vírou příjemce zázraku. Na druhou stranu – Pavel měl taky svoje představy o životě a svém působení. Ale byl ochotný od nich ustoupit. Chtěl být silný, ale přijal slabost a Bůh skrze něho dělal zázraky.
Tak a je to jasné. Teď víme jaký postoj zaujmout, abychom nebyli v zajetí, aby naše anténa zachytila “signály z nebe”, aby Bůh na nás konal zázraky.
Jiří Rezek
© 2024 Římskokatolická farnost Karlovy Vary-Stará Role, Kontaktovat webmastera
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO
Prosím o vysvětlení, co má autor na mysli tím falešným bojem proti rasismu. Nevím, co si pod tím představit.
Podle mě jsou to různá jednostranná hnutí jako slavné B.L.M. (černí jsou snad něco víc, nejsme si snad všichni rovni ?) nebo včerejší prohlášení americké vědkyně, že francouzská kuchyně je moc bílá a proto rasistická. Proti takovým názorům je třeba se postavit, aby zvítězil zdravý rozum a jednota.
Hnutí "Black lives matter" nepovažuji za falešně rasistické. Hovoří o tom, že černé životy mají také svou cenu. O bílých životech nebo dokonce o tom, že bílé životy mají menší cenu nežli černé, v názvu hnutí nic není.
Vždycky jsem církev vnímala jako organizaci, která je otevřená všem lidem dobré vůle. Jako bezpečné prostředí pro setkání ne těch tzv. dokonalých, ale právě těch, kteří už obdrželi od života nějaké ty rány. Někdy se však obávám, že tento potenciál zůstává spíše skrytý, než abychom ho dokázali pořádně využít. Vzpomínám pak na Ježíšovo setkání se samařskou ženou, která byla opovrhována nejenom židovskou komunitou, ale i tou vlastní. Ježíš k ní však přistupoval s nejvyšším respektem. Moje dospělá dcera žije v dlouholetém partnerství s jinou mladou ženou. Jejich vztah už prošel mnoha zkouškami, ale stále trvá. Jedna se stará o druhou, jsou spolu ve chvílích radostných i bolestných, obě poctivě studují i pracují a jsou oporou svým přátelům. Myslím, že takhle vypadá láska, která je jen jedna, a jsem za tento vztah vděčná. Své místo v církvi si však nenašly. Není těžké uhodnout proč.
Výborně, ledy se pohnuly.
Kůdela dostal trest 10 zápasů za rasistickou urážku a Kamara 3 zápasy za fyzické napadení. Fyzické napadení bylo prokazatelné, rasistická urážka je tvrzení proti tvrzení. Jediný fakt je ten, že mu něco řekl. A to proto, že se kamara předtím choval jako ..... . Poklekání fotbalistů před zápasem??? Naši nepoklekli a byl problém. Ve Francii honila policie zlobivýho kluka, on se schoval do trafačky a vytáhnul si výboj, zemřel. Vlézt do zapnutý trafačky může napadnout jenom .... . To není dobře, ale soukmenovci začali rabovat, ničit, podpalovat auta, protestovali proti rasismu. Také ve Francii - zakázali ve školách náboženské symboly. Proč? Protože arabské studentky si rozdělily předměty, každá se naučila jeden, a zkoušku z něho konala opakovaně a úspěšně za ostatní zamaskovaná burkou. A opět tu máme rasismus. V Americe klečel policista na krku mnohonásobnému recividistovi a tuším i feťákovi, který 14 dní po propuštění zase lumpačil. Klečet někomu dlouho na krku je špatně a nedělá se to. Ale klečel na něm kvůli barvě pleti??? A nemusíme jít daleko, u nás PČR zadržela zfetovanýho borce a on na předávkování zemřel. Neměl bílou pleť a media to už zkoušela a i se tam seběhli lidi.
Na co si to hrajeme?
Jirka
Soukmenovec je silný pejorativní termín smutně známý z nacistické terminologie.
Pamatujete se na maminku se dvěma adoptovanými dětmi, která k nám asi před 10 lety pár let chodila do farnosti? Sedávali asi 4 řady před ambonem.
První adoptovala bílou holčičku s modrýma očima Jitušku. Poté romského chlapečka s hnědýma očima Pavlíka.
Ta maminka nám ostatním maminkám vyprávěla, že když vejde s pětiletou Jituškou do obchodu, tak si jich z personálu nikdo nevšímá. Zato když vejde do obchodu s tříletým romským chlapečkem, tak je po celou dobu nákupu zpovzdálí doprovází pracovník ochranky.
Stejně tak v Jituščině školkové třídě nikdo nedělá rozdíl mezi Jituškou a ostatními dětmi.
Ale když se něco ztratí ve třídě Pavlíka, tak jdou učitelky jako první hledat ztracenou věc do Pavlíkova kapsáře pověšeného na ramínku v šatně.
A když se ve třídě strhne nějaká mela, hromadná pranice nebo hádka, tak je jako první vyšetřován Pavlík.
Učitelky dobře poznaly, že Pavlík není soukmenovec.
Byly učitelky rasistické, nebo falešně rasistické?
A já si zas vzpomínám na zveřejněnou fotku prvňáků z Teplic. Jednalo se o třídu, kterou tvořily mimo jiné romské, vietnamské a arabské děti. Vzápětí po zveřejnění se zvedla na sociálních sítích vlna vulgárních nenávistných komentářů vůči dětem i vedení školy. Přispěvatelé nazývali děti teroristy a posílali je do plynu! Celá škola byla zděšena, rodiče se o bezpečí svých dětí začali samozřejmě obávat. I tohle je důkaz, že rasismus je v naší společnosti přítomen nejenom skrytě, ale i naprosto otevřeně.
Babylonský exil probíhal pomalu a v několika etapách. Minimálně v rozmezí deseti let. Někteří uvádí tři vlny, jiní dvě. Jistá jsou dvě data výrazných deportací roku 597 a 587/6 př.n.l. V první vlně šla vrchní třída, v dalších dvou vlnách i další lidé. V Judsku zůstalo jen málo původních obyvatel, většina byla v babylonském exilu. Zůstali jen nejchudší - zemědělci. V exilu začíná sepisování Tóry a spisů. Dochází k reflexi dosavadního žití. Touto optikou je vše sepisováno. Postavení chrámu a chrámový kult byl proti vůli Hospodina. Hospodin nechtěl chrám. Bylo to svévolné a v exilu dochází k jakési obrodě. Je to reforma náboženství. Judejci si uvědomují, že Hospodin nebydlí tam, kde má chrám, jak doposud věřili - byli by v exilu bez Boha, ale je tam, kde je jeho lid (o tom mluví Ezechiel). Vzniká synagogální bohoslužba a místo vnějších náboženských skutků přichází vnitřní obroda, pokání, vztah s Hospodinem. Bohoslužba se promění, za mě k dobrému. Ti co plakaly a chtěli "staré dobré časy", se pak vrátili do Judska, za mě to ale byl krok zpět. Ti co pochopili exil zůstali tam kde jsou a uctívali Hospodina, který je uprostřed svého lidu. Za mě nebyl důvod materiální zajištění, ale mentální, náboženská obroda. Která je nutná v každém čase a v každé době.