Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 5. neděle postní

EVANGELIUM Jan 12, 20-33
Jestliže pšeničné zrno padne do země a zemře, přinese hojný užitek.

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
   Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny (lidi) k sobě."
   Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

Dnešní část evangelia je velmi bohatá na události a prohlášení. Nejvíce mám z této pasáže ráda příměr o pšeničném zrnu.  Prapůvodně jsem po konverzi neměla ráda podobenství zabývající se smrtí, přeměnami nebo další obdobné obrazy sv. Pavla o oblékání nových šatů nebo nových osobností. Nerozuměla jsem tomu a vzbuzovalo to ve mně obavy ze ztráty vlastního já. Nyní je mi tento obraz blízký a zdá se mi velmi praktický.

Obraz zrna je v Novém zákoně oblíbený a s různými pointami se objevuje na více místech. Biologický děj od zasetí zrna přes vzklíčení, růst nové rostliny až po mnohonásobnou úrodu je všem důvěrně známý a srozumitelný. Na fascinující proces přeměny jednoho zrna v bohatou úrodu lze nahlížet z různých aspektů. Buď je v podobenstvích o zrnu kladen důraz na změnu kvantity, na přeměnu mála v mnoho. Velikost úrody výrazně překročí to, co bylo vloženo při setbě. Tento motiv využívá podobenství například o rozsévači. Jiná podobenství využívají příběh zrna pro vysvětlení dějů vedoucích ke změně kvality. To, co je zaséváno, je odlišné od toho, co pak ze semene vzejde. Ježíš ve svém podobenství o Božím království přirovnává dynamiku jeho šíření k hořčičnému zrnu, ze kterého vzejde obří keř. Stejně tak sv. Pavel si ve svém výkladu o vzkříšení vypůjčuje obraz zrna a jeho přeměny jako obraz nesouměřitelnosti těla pozemského a těla vzkříšeného.

Sv. Jan v dnešním čtení zachází ještě o kousek dál. Hovoří dokonce o nutné smrti zrna, které přinese úrodu pouze tak, že vzklíčí a tím vlastně samo zanikne. Jakkoliv to z hlediska dnešní biologie není přesné, na názorné rovině je to obraz i dnes dobře srozumitelný. Ukazuje, že smrt zrna přináší užitek a jak je pro získání tohoto užitku zánik nezbytně nutný.

Mně osobně obraz zrna připadá inspirující v pracovním životě. Někdy důvěra a opuštění vlastní dosavadní komfortní zóny neznamená ztrátu předešlého, ale zisk nového. Zdánlivý zánik nemusí znamenat smrt, ale naopak naplnění svého potenciálu a získání mnohonásobku toho, co snad bylo zdánlivě zmařeno. Z krátkodobého hlediska mohou být smrtí zrna míněna nevýhodná rozhodnutí, která ale dlouhodobě mohou přinášet překvapující užitek. Vědomí ohromného potenciálu jednoho zrna mi pomáhá bránit se pocitu marnosti, který se dostavuje při některých stále se opakujících pracovních situacích.

Při práci s pacienty s chronickou bolestí se snažím stále znovu hledat a nalézat motivaci poslouchat příběhy a nepřestat být zvídavá. Pacienti někdy hledají nejen pomoc a úlevu od bolesti, ale i potvrzení vlastní bezmoci nebo statutu nemocného. V mém oboru platí nepsané pravidlo, že při prvním setkání by měl lékař věřit tomu, co pacient říká. Stává se ale, že někdy pacienti hledají viníka svých zdravotních obtíží a tyto projevy bývají provázeny hněvem. Některé zahraniční studie také varují, že až polovina neonkologických příchozích na pracoviště zabývající se léčbou chronické bolesti trpí některou z forem poruch osobnosti. To číslo je myslím v podmínkách ČR hodně nadnesené. Získávání anamnézy pacientů však je a zůstává stále se opakující dřina, kterou absolvuji s větší či menší radostí nebo někdy i se sebezapřením. Je tomu tak i proto, že ochota pacientů spolupodílet se na nalézání cest k uzdravení je velmi různá. Vstupovat znovu a znovu do terapeutických vztahů, ochota rozplétat složité příběhy a nalézat v sobě ochotu znovu a znovu se ptát nejednou u lékaře navozuje pocit, že investuje mnohem více úsilí než pacient.  Příběhy o zrnech, o tom, že i titěrná věc může mít smysl, mi pomáhají nepropadat frustraci v situacích, které moji zkušenější kolegové z oboru nazývají „bezúčelně vynaložená empatie“. Snažím se nelitovat empatie a nepovažovat ji za zbytečnou. Obraz zrna mi pomáhá připomínat si, že většina pacientů opravdu přichází s tím, že hledají pomoc a úlevu.

Jedna moje kolegyně z příbuzného oboru přirovnává svou práci k práci dřevorubce. Projde plnou čekárnou a vejde do ordinace s pocitem, že jde rubat. Rubání si představuju jako úmornou, nikdy nekončící práci s těžkým materiálem, špatně přístupným jemnějším formám působení. Přesto obrazu rubání cosi podstatného chybí… Chybí mu radost a smysluplnost. Obraz zrna mi připomíná nenechat se oklamat zdánlivou všedností, nicotností.  Neztrácím pocit, že každodenní stále se opakující situace, rozhodování postrádají smysl. Myslím, že v běžném životě občas možná bývá příležitost vykonávat velké činy, ale běžná každodenní rutina je založená spíše na těch malých, skoro bezvýznamných, které lze lehce přehlédnout nebo považovat za neefektivní a marné.   

Před loňskými Velikonocemi se mi na začátku pandemie velmi líbila virální výzva „Jerusalema Dance Challenge“, tj. „Jeruzalémský tanec“, která se na celém světě rychle šířila sociálními sítěmi. Tanec s chytlavou melodií s prvky gospelu a s jednoduchou choreografií umožnil lidem vyjádřit svou sounáležitost, důležitost každého jednotlivce a každé profese při boji s celosvětovým neštěstím v podobě pandemie.  Dívat se na tančící zdravotníky nebo policisty nebo překvapivě i mnichy a jeptišky na mne působí podmanivě a vzbuzuje hrdost a úlevu, že existuje i něco jiného nežli jen záplava špatných zpráv.

Takže až budete zase někdy ráno před odchodem do práce snídat zrní v podobě ovesných vloček a rozvažovat u toho, jak to dnes v práci zase všechno vydržíte, zadívejte se na ty ovesné vločky a rozpomeňte se, že každá ta vločka, i když je jich tolik, má svůj smysl.

Odkazy:

Tanec zdravotníků z jičínské nemocnice si můžete prohlédnout zde .

Tanec švýcarských policistů zde .

Stranou nezůstaly ani církevní skupiny, odkaz je zde .