Nedělní zamyšlení Marie Z. - 31. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Dt 6, 2-6
Slyš, Izraeli: Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem!

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.
Mojžíš řekl lidu:
„Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji - ty, tvůj syn a syn tvého syna - po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!"


2. ČTENÍ Žid 7, 23-28
Ježíš je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
V době starozákonní mnozí se stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.
 Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako ( jiní ) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť.
 Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha - pozdější než Zákon ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.

EVANGELIUM Mk 12, 28b-34
To je první přikázání. Druhé je mu podobné.

Slova svatého evangelia podle Marka.
 Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: „První je toto: 'Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato."
 Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary."
 Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.

ZAMYŠLENÍ

Kdysi se mne někdo zeptal, jak můžu věřit, že Bůh existuje. Ještě něž jsem stačila odpovědět, pronesl úvahu o tom, že mne vždycky pokládal za rozumného člověka. Jako by rozum byl v rozporu s vírou.

Ale od počátku…., jako dítě jsem byla téměř od narození svěřena do péče prarodičům, tehdy již sedmdesátníkům. Úžasným, milujícím, hluboce věřícím.

Dnes bychom řekli, a proč né? Jenže lidé narozeni v roce 1887 byli v tomto věku již skuteční senioři a navíc, dětem se obecně nevěnovala taková péče jako dneska. Takže pokud jsem moc otravovala, dostala jsem buď rodinné fotografie, nebo Písmo svaté v obrazech z roku 1941. V úvodu bylo napsáno: „S 238 nádhernými rytinami Nazaretské školy.“  Kvalitu rytin nelze zpochybnit, ale jako dítěti mi ve vzpomínkách zůstaly jen hromady mrtvol, meče, apokalyptické výjevy všech možných bojů. Části Nového zákona jsem asi obvykle přeskočila, tak jak to děti dělávají a otočila na úplný konec knihy, kde můj dojem završila kapitola – Prvních šest pečetí. Nebeský Jeruzalém (strana 239) jsem nikdy nedoprohlížela, škoda.

Takže rčení – Bůh tě za to potrestá, mi připadalo logické a správné. Jak něco někdo provede, bude po zásluze hned, nebo později Bohem potrestán. Až o mnoho let později jsem si uvědomila, že Bůh nikoho netrestá, nemá rákosku, ani pásek, ani policii, či armádu. Pokud se něco, pro nás tragického děje, je to důsledkem přírodních katastrof, našeho nezodpovědného chování, bezohlednosti, přírodních zákonů, nečestného jednání, sobectví, chamtivosti a i křehkosti našeho těla i duše. Máme příliš mnoho svobody, kterou mnozí neunesou, ale takto jsme byli stvořeni, máme povinnost milovat svého bližního, jako sama sebe, ale mnozí sebe nenávidí, měli bychom milovat Boha, ale málokdo věří, že vůbec existuje. Jsme mnohdy ztraceni v tom velkém a nestálém světě, ve světě, kde se musíme sami každý den rozhodovat.

Na otázku, proč věřím, jsem tehdy odpověděla citátem, který se mi připadal dost dobrý:

Věřit, že vesmír a vše vzniklo samo o sobě, je jako věřit, že výbuchem v tiskárně vznikl naučný slovník. K tomu asi nebylo co dodat, ale určitě jsem tazatele nepřesvědčila, že je dobré věřit a chodit do kostela.

Dneska se mne už nikdo neptá, bohužel, ráda bych jim vysvětlovala proč a čemu věřím.

Víra se stala dosti soukromou záležitostí, nepobuřuje, nezajímá. Občas rozčeří veřejné mínění aktivity, prohlášení, veřejné projevy představitelů církví o různých tématech doby. Mne velmi zaujal nadpis na první straně irských katolických novin.

„We must ensure the next generation believe in God“

/Musíme zajistit, aby příští generace věřila v Boha/

Jak to chtějí udělat?