Nedělní zamyšlení Marie R. - 29. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Ex 17,8-13
Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: "Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce." Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.


2. ČTENÍ 2 Tim 3,14-4,2
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
Milovaný!
Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.


EVANGELIUM Lk 18,1-8
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' " A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"

Pro své zamyšlení jsem si vybrala Starozákonní čtení.

Amálekovci odvozovali svůj původ od Ezaua. Sídlili při jižním pomezí zaslíbené země, stáli v cestě při jejím obsazování Izraelci. Připomínali starý spor o prvorozenství před Hospodinem. Vítězný boj je pro Izraelce jako lid z linie Jákobovy ujištěním, že Boží zaslíbení pro něj plně platí.

 
Bitva v dolině Refidim je popisována velmi stručně. Boj Izraele s Amálekem je bojem Hospodinovým. Nerozhoduje vojenská síla a um, ale přítomnost Hospodina. Mojžíšova vztažená ruka je výrazem předávání mimořádné síly a moci od Hospodina na izraelské vojsko. Pokud Mojžíš držel ruce nahoře, Izrael vítězil. Mojžíš nebyl na hoře sám, Áron a Chúr ho podpírali, když umdléval. Hospodin nakonec nově prokázal věrnost svým vyvoleným, zastal se jich. Je důležité zdůraznit, že Izrael nezvítězil jen díky Mojžíšovi, ale i díky Jozuově vojsku: pasivita (stát na hoře před Hospodinem) se tak skloubila s aktivitou (bojovat v dolině). Izrael mohl slavit vítězství díky spolupráci „rozmanitých druhů služeb“ přítomných v jeho středu.

Každý vítězný boj vyvoleného národa byl bojem Hospodinovým. Když se Izrael pustil do boje na vlastní pěst, tak dobře nedopadl. Modlící se Mojžíš udržuje tedy spojení mezi národem a Hospodinem. Neovládá svou modlitbou Hospodina! A pokud toto spojení trvá, Izrael bojuje boj Hospodinův a vítězí.

Modlitba je i pro nás pouto, které nás spojuje s Bohem a umožňuje, aby naše životní boje byly boji Hospodinovými. Jen tak budou vítězné. Ale jak toto vítězství bude vypadat, to se nedá často poznat hned. Boží vítězství nebývá totéž, co okamžitý úspěch. Jisté je, že Boží vítězství je vítězství nad zlem, nejen okolo nás, ale i v nás samých. Tam, kde bylo zlo v nás přemoženo, tam jistě Bůh vedl vítězně svůj boj.

„Budeme se za to modlit“, slibují často křesťané při zprávě o nějaké obtížné situaci. Leckdy si ale ani nevzpomenou. Je to někdy zbožná fráze. Jaký účinek by mělo, kdyby danou věc nejen nesli na srdci, ale vložili do modlitby a ráno i večer po mnoho dnů ji předkládali Bohu? Ba co víc, nemodlili se za ni jen sami, soukromě, ale společně
s dalšími? Zkušenost lidí modlitby je ohromující. Jenže my jim nevěříme. Bůh často řeší situaci po svém, jinak, než jsme si představovali. Nicméně není hluchý, koná dobro, když o něj sami usilujeme.

Může nás modlení unavit? I na samotném Mojžíši můžeme vidět, že je únavné mít stále zvednuté ruce (a obrazně řečeno oči) k Hospodinu. A naléhavé problémy
a těžkosti člověka ještě víc oslabují, demoralizují, podkopávají jeho důvěru v Boží moc. Síla zla, někdy nezadržitelná, může konsternovat a vyvolat otázky: Co dělá teď Bůh? Co zmůžeme svými modlitbami?

Podobné otázky často evokuje současná válka na Ukrajině. Tolik modliteb lidstvo vysílá denně k nebesům! Jak dlouho ještě bude pokračovat to strašné zlo?

Modlitba není magický prostředek, modlitba je čin, který nás s Bohem spojuje. Víra ve vítězství dobra nad zlem je posilou, podpírané ruce Mojžíšovy.

Papež František:

„V těchto dnech se mé srdce stále obrací k ukrajinskému národu, zejména k obyvatelům míst, nad nimiž se rozpoutalo bombardování. Nosím v sobě jejich bolest a na přímluvu svaté Matky Boží ji v modlitbě předkládám Pánu. 

On vždy slyší volání ubohých, kteří se ho dovolávají: kéž jeho Duch promění srdce těch, kdo mají v rukou osud této války, aby ustala smršť násilí a obnovilo se mírové soužití ve spravedlnosti“ (Vatican News)

Marie R.