Nedělní zamyšlení Jiřího Kaplana - 26. neděle v mezidobí

Podobenstvím o „boháči a Lazarovi“ pokračuje evangelista Lukáš v úvaze o bohatství, se kterou začal předcházejícím vyprávěním o nepoctivém správci (Lk 16,1-8). Ten zařídil úlevy pánovým věřitelům, když mu hrozilo propuštění. Pak se na ně mohl s důvěrou obrátit. Za podobenstvím o nepoctivém správci, který vybízí k darování vlastního jmění chudým, aby tak člověk mohl být přijat do „věčných příbytků“, následuje podobenství o „boháči a Lazarovi“, které vede k úvaze o údělu člověka, který se vůbec nezajímá o nuzné a potřebné. Obě podobenství Ježíš adresuje svým učedníkům, i když pozadí podobenství o „boháči a Lazarovi“ tvoří Ježíšův spor s farizeji, kteří jsou označováni jako lidé, „kteří měli rádi peníze“ (Lk16,14). Farizejové tedy reprezentují boháče z podobenství a domnívají se, že vedou spravedlivý život, protože zachovávají přikázání Mojžíšova Zákona. Nejsou však vůbec štědří k chudým, což je podle Ježíše důvodem pro jejich odsouzení.

Podobenství začíná uvedením protikladné situace dvou hlavních představitelů vyprávění:

boháče a chudáka. Bohatí lidé čelí velkému pokušení přijmout životní program bohatého člověka z podobenství. Může si každý den dovolit to nejlepší. Své bohatství používá ke vznešenému a pokojnému životu v pohodlí. Náplní jeho života je požitek. Jak později vychází najevo, zná chudáka, který lehával před jeho dveřmi. Nikdy však pro něj nic neudělal. Chudáka stihl tvrdý osud – nejen, že je bez finančních prostředků, ale je také nemocný.  Není schopen se pohybovat, aby si obstaral nezbytnou obživu. Má hlad a spokojil by se   zbytky boháčova stolu. Leží hladový a nemocný v prachu a špíně u cesty – vede bídný život. Přesto však Ježíš zmiňuje jeho jméno. Jmenuje se „Lazar“, což znamená „Bůh pomáhá“. Jméno je  bohatstvím a programem tohoto chudého člověka. V krajní nouzi se nevzdává  naděje, pevně se drží skutečnosti, vyjádřené jeho jménem: Bůh pomáhá…

Obě vylíčené osoby – boháč a chudák, nemají mezi sebou žádný vztah. Zažívají však stejnou zkušenost – smrt. Vůči smrti jsou na tom oba stejně – oba se jí nemohou vyhnout a jednoho dne se s ní musí střetnout. Poté ale dochází ke zvratu jejich osudů. Lazar je přenesen k Abrahámovi. Ten, který ležel v prachu a špíně cesty a který měl za společnost psy, dostává čestné místo vedle Abraháma a patří do jeho radostného společenství.

Dramaticky se mění i situace boháče – ten, který skvěle hodoval a na svém stole měl vybraná jídla, prosí nyní o kapku vody. Žádá, aby mu Lazar svlažil rty prstem omočeným ve vodě. Tato prosba však nemůže být splněna. Způsob pozemského života jej vyloučil ze společenství s Abrahámem a s Bohem.

Boháč nakonec sám uznává, že jej způsob jeho života dovedl do tohoto stavu. Z tohoto důvodu žádá, aby byli varováni jeho bratři a unikli stejnému osudu. Dostává však od Abraháma odpověď: „Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají!“

Boháč z našeho podobenství chápe příliš pozdě, že ti, kdo mají bohatství, jsou vyzváni, aby změnili svůj život. Jedinou cestou, jak se vyhnout osudu bohatého muže, je změna způsobu života, která se uskuteční účinnou pomocí chudým.

V tomto podobenství zakouší bohatý člověk trýzeň a muka na onom světě – nikoli proto, že měl mnoho majetku, nýbrž proto, že si ve svém pohodlném a spokojeném životě nevšiml vedle sebe člověka, který se nacházel na dně, v naprosté nouzi.

Je zřejmé, že úděl blaženosti nebo soužení a trýzně na onom světě nezávisí na sociálních poměrech člověka, nýbrž na způsobu, jakým zachází s tím, co má. Jak dává k dispozici druhým, co sám vlastní.

Novozákoník Jiří Mrázek se zamýšlí nad tím, že toto podobenství neřeší vlastně vůbec nějaké hříchy nebo naopak zásluhy.  Nezatěžuje se tím, že by někdo z nich vůbec něco provedl. Některé komentáře podle Mrázka zde mohou sklouznout do takové  radikality, že už to, že je bohatý, ho kvalifikuje jako špatného. Předpokládají, že bohatý pro vypravěče už automaticky znamená zlý nepřítel a chudý automaticky znamená dobrý soudruh. Jiné komentáře se zoufale snaží boháči nějakou vinu přičíst. Nejčastěji takovou, že se měl s Lazarem rozdělit a on to neudělal.

Mrázek se domnívá, že boháč není primárně souzen ani za bohatství, ani za nějakou skrytou vinu. Je to podobné jako podobenství o boháči a stodolách (Lk12,13-20). Nic neudělali špatně. Jenom se nakonec konstatuje, že ten jejich velkolepý rozlet je jako smysl života zoufale málo. A pak je tam výrazně ježíšovská pasáž, ve které boháč už nemyslí jenom na sebe, nýbrž na druhé a řeší otázku, co s tím a zda je něco, čemu by třeba uvěřili…

Podle Mrázka je v tomto podobenství i zajímavá role majetku. Vztah k majetku je ve všech podobenstvích, která jsme doposud potkali, poněkud jiný, než bychom předpokládali.

Jiný než možnosti, o kterých myslíme, že se nabízejí. Není tomu automaticky tak, že majetek je špatný. Není tomu ani tak, že majetek je automaticky požehnání. Ale není to ani ono elegantní řešení, že člověk může mít jakýkoliv majetek. Záleží, jaký k němu má vztah.

Není to takto individuálně-subjektivní.

Nýbrž: majetek je tady ve dvou odlišných ale pevně daných podobách: když se nehýbe, je špatný a ničí vztahy. Člověk s ním zůstane sám.

V okamžiku, kdy se pohne, a to směrem ke druhým, když jsou z něj „peníze na cestě“, začne být dobrý, a naopak vztahy navazuje a získává.

Zajímavou se mi jeví úvaha Halíkova:

Ježíš mluví o chudých a bohatých.  Nejde však o výši konta, ale o životní postoj, orientaci.

Bohatý je ten, kdo je zajištěný – má moc, kontakty, zbožnost, spravedlnost. To mu dává pocit nezávislosti – nikoho nepotřebuje – z toho pramení pýcha a sobectví. Rovněž tak pocit sytosti – nepotřebuje se starat o životní prostředí, o osudy migrantů…

Chudoba je naproti tomu zkušenost závislosti na druhých, kdy nejsme totálními pány svého osudu. Je to zkušenost závislosti na Bohu, která vede k pokoře.

Bohatství a chudoba tedy není v tomto slova smyslu ekonomická informace, ale v Bibli se jí rozumí životní orientace.

V chudobě v tomto slova smyslu tedy nejsme izolováni od druhých, oni potřebují nás.

Pro nás všechny platí tedy, abychom orientovali svůj pozemský život podle Boží vůle.

To je jediná cesta, která nám zajistí, abychom se vyvarovali ztroskotání.

Cesta, která vede k získání věčného společenství s Bohem. Amen!

                                                                                                                       Jirka Kaplan

Prameny: Petr Mareček, www.biblickedilo.cz

                  Tomáš Halík, kázáni

                  Jiří Mrázek, Lukášovská podobenství