Nedělní zamyšlení paní Jindry Kulhánek - Svátek Křtu Páně

Janovo Evangelium začíná Slovem, které bylo na počátku ještě před stvořením světa, a vrcholí Slovem, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

V Ježíši Kristu se otevřela nová cesta k Bohu, cesta od pouhé existence ke Smyslu. Boží věčné a nekonečné Slovo se stalo člověkem a začalo existovat a působit i v omezeném prostoru a v omezeném čase. Mystérium, které bylo dříve lidské přirozenosti skryté, se stalo očím viditelné a rukám dotknutelné.

Jan zde mluví o milosti a pravdě, to jest o lásce, náklonnosti, okouzlení a o Bohu, který je mi blízko, na kterého se mohu zcela spolehnout. To, že Bůh zjevil sám sebe a stal se člověkem, nemůže být ničím překonáno. Smyslem Boží inkarnace je naše zbožštění.

 V této souvislosti mě zaujal výrok Dr. Junga:

„Člověk si musí uvědomit, že Bůh se narodil do něj samotného, že on sám je ten chlév, kde byl Ježíš položen do jesliček. Bůh se narodil do naší duchovní ubohosti“.

Duchovní ubohostí jsou myšleny naše omezené lidské možnosti a podmínky. Zajeté představy a přesvědčení, která máme o sobě i o jiných, a které nás dělají nesvobodnými. Strach, ve kterém se snažíme opírat se o nějaké systémy, jež nás opět jen činí nesvobodnými.

To, co nazýváme vírou, se často odehrává především v hlavě, v intelektu, v pouhém religiózním přesvědčení, které „považujeme za pravdivé,“ přičemž srdce zůstává nezúčastněné a člověk má pocit, že zná Boha pouze z vyprávění. Toužíme po tom, aby na místě mrtvého dogmatu přišel živý vztah k Bohu a na místo strachu láska.

Jsem přesvědčena, že každý člověk v sobě nese tuto touhu (i když si to možná ani neuvědomuje) a zároveň možnost tento živý vztah uskutečnit a prožívat. Každý z nás má svoji individuální cestu a udělá s Bohem svoji vlastní zkušenost. Ale vždy je zapotřebí vztah dále budovat a rozvíjet například pomocí modlitby, četby Písma, nasloucháni vnitřním impulsům a oslovení. Velmi hezky to popsala sv. Tereza z Avilly ve své knize „Vnitřní hrad“. Doprovází zde čtenáře od tichých a sotva patrných počátků Boží blízkosti až k vyzrálému vztahu k Němu.

Narození Boha v nás, kdy Slovo začíná přijímat konkrétnější podobu, probíhá sice u každého jiným způsobem, ale vždy jsme konfrontováni s unikátním obrazem, který o nás Bůh má. Tehdy jsme autentičtí, nemusíme sobě ani nikomu jinému nic dokazovat, tehdy zažíváme vnitřní svobodu. To zní velmi hezky a lákavě. Ovšem Boží obraz o nás se může hodně lišit od toho, který má o nás okolní svět i my sami, a je zapotřebí obhájit ho nejen ve světě, ale i proti vlastnímu vnitřnímu nepříteli. To už bývá daleko složitější a nepříjemnější.

Každý člověk a každá cesta jsou jedineční a nedají se nacpat do nějakých všeobecných společenských představ, ani do těch vlastních, a je těžké nebo i nemožné jakékoliv srovnávání nebo posuzování a hodnocení. Rychle se tak dostaví nejistota, pochybnosti o tom, co jsme viděli a zažili, o tom, jestli ta naše cesta je vůbec správná, jestli to není jen nějaké horleni pro jakési ideály. Bůh se zdá daleko a my si nevíme rady. Kolikrát si i člověk sám řekne, že možnosti, které mu Bůh ukazuje, jsou bláznivé, nic pořádného neslibující, pouhá ztráta času. Ale ze zkušenosti mohu říci, že právě takové neobvyklé možnosti a podněty mě často dovedly dál, než bych si kdy dovedla představit. Obhájit ten Boží obraz o mě, zůstat mu věrný a přitom ho transformovat do reality, uvést ho konkrétně do života i za cenu omylů a neporozumění, zůstává jedna z největších výzev.

Konkrétní Bůh se narodil do konkrétního člověka a náš život musí odpovídat nám, obrazu, který o nás má Bůh. Musíme žít svůj vlastní život a ne se namačkat do předhotovených obrazů a očekávání. Poznání toho, co vlastnímu životu propůjčuje smysl, a porozumění, které jsme z tohoto života nabyli, to je bohatství, které jde do hloubky a které nás přivádí Bohu blíž.

Velice srozumitelně to podle mého názoru vyjádřil ve svém díle Dr. Jung, především v knize „Vztahy mezi já a nevědomím“. Osobně mi ta kniha velice pomohla lépe chápat svoji představu o Bohu, svůj vztah k Němu i učit se rozeznávat duchovní ctižádost od Boží vůle.

Dr. Jung se velmi často zmiňuje o tom, jak důležité je věnovat pozornost tomu, co mi sděluje nevědomí, ať už to vyjadřuje pomocí snů, vizí nebo různých vnuknutí. Jsou mi zde ukazovány možnosti, které bych měla vzít alespoň v úvahu, přemýšlet o nich a hlavně zkoumat možnost jejich zrealizování. Je to složitější proces, hlavně proto, že nám stoji v cestě opět ta naše představa o tom, jak by se to či ono mělo odehrávat, vyvíjet apod.

Zde bych si dovolila poznámku nebo spíše vysvětlení. Nevědomí není sice identické s Bohem, ale podle Jungovy psychologie jsou naše představy o Bohu v nevědomí uložené a z něho vycházejí a dostávají se k našemu vědomí. Jistě na tohle téma existuje spousta názorů a každý může mít jiné zkušenosti. Pro mě je velmi přínosné podívat se na Boha a své představy o něm z různých úhlů, i za pomoci jiných disciplín, abych si mohla vytvářet celistvější a snad i pravdivější obraz.

Když se v nás narodí Bůh (nebo se začíná rodit), je to na počátku fascinující, člověk se cítí vyznamenaný, uchvácený, má právem pocit, že jeho život dostal smysl.  Vnímáme Boží blízkost i vedení, cítíme se Jím přitahováni. Čím více si to narození uvědomujeme, tím větší emoce prožíváme. Dalo by se to myslím přirovnat ke stavu zamilovanosti, kdy děláme věci dobrovolně a radostně a trochu i naivně vyslovíme to své ano. Na počátku se ještě snažíme plni nadšení všechno to úžasné uvést do života, milovat nepřátele, činit dobro…

Jenže přijdou všední dny, přestáváme rozumět, představovali jsme si toho spoustu jinak a jednodušeji, a že všechny ty dary dostaneme ještě k tomu co už máme, že se nebudeme muset něčeho vzdát, budeme duchovně privilegovaní. Přicházejí výzvy, které se nám nezdají atraktivní. A právě teď jde o to zůstat věrný, znovu a znovu odolávat pokušení všeho nechat a „jít někam jinam“.

Často míváme i pocit, že Boží vůle je spjata s jakýmsi násilím, nátlakem ze strany Boha a my jsme jen figurky. Někdy se zdá, že Bůh opravdu hodně naléhá, když nám vytrvale ukazuje naše možnosti nebo nabízí nepohodlná řešení, ale myslím si, že nakonec nechává na nás, jak je využijeme a jestli znovu a znovu řekněme své ano. Postupem doby jsem Boha začala vnímat i trochu jako Mistra, který je nekonečně přede mnou. Kterému jsem svěřila své vedeni a důvěřují mu, že cesta kterou mi ukazuje, má hlubší smysl. I když někdy nesouhlasím, chci věci jinak, protestuji, nechápu a nerozumím řeči, kterou ke mně mluví. Naštěstí většinou vítězi důvěra a především touha dostat se dál.

Jako v každém vztahu o který nám opravdu jde, platí jít s rozvahou, odvážně, být k sobě poctivý a hlavně to nevzdávat a dovolit Slovu, aby prozářilo i naši temnotu.

Na závěr si opět dovolím citát Dr. Junga, který mě hluboce oslovil: „Zkušenost s Bohem je ta nejjistější, kterou v životě uděláme.“