Nedělní zamyšlení Jindry Kulhanek - 33. neděle v mezidobí

Známý kazatel Segneri začal jednou svoji řeč slovy: „Dnes vám budu vyprávět něco, co ještě nevíte.“ V kostele zavládlo naprosté ticho a lidé s napětím čekali, co zajímavého jim řekne. Po chvíli kazatel pokračoval. “Každý člověk musí zemřít.“ Kostelem se nesl rozpačitý údiv a lidé začali mezi sebou šeptat. Po další krátké pauze začal Segneri vysvětlovat. „Vím, jste zklamáni a nejraději byste mi řekli, že to pro vás žádná novinka není. Ano, jistě víte, že každý musí jednou zemřít. Ale nakolik tohle „vím“ náš život ovlivňuje?  Jak často se honíme za zbytečným bohatstvím, zraňujeme se a pácháme bezpráví. Děláme jako bychom na téhle zemi měli žít věčně. Zatím by pro nás bylo lepší, kdybychom více času věnovali přípravě na moment setkání s Věčným Soudcem a navykli si ukončit každodenní večerní modlitbu poctivým zpytováním svědomí a upřímnou lítostí nad spáchanými hříchy“.

Zde bych kazatele ráda trochu doplnila. Nebezpečí se podle mého názoru neskrývá jen v přehnané honbě za bohatstvím, ale i za informacemi, společenským uznáním, v přehnané identifikaci se společenskými ideály apod. V dnešní době, kdy jsme doslova zavaleni událostmi, spoustou různých názorů a pravd hrozí nebezpečí, že se vzdálíme od Boha a sebe samotných. Že přestaneme sami přemýšlet a cítit a ani si toho nepovšimneme.  Myslím že je dobré, abychom se při večerní modlitbě a rozjímání zamysleli nejen nad očividně spáchanými hříchy, ale nechali tu záplavu denních událostí a informací na sebe ještě jednou zapůsobit v klidu a pak se alespoň na chvíli od nich vzdálit, získat odstup a pokusit se nechat přijít Boha ke slovu. Člověk se tak jednodušeji naučí rozlišovat, co je pro něj i pro ostatní dobré, důležité a pravdivé a spíše najde správnou cestu.

Ježíšova slova v dnešním Evangeliu se vůbec neposlouchají dobře. Utrpení, katastrofy, konec světa. V této předpovědi jsou věci které známe, které v nějaké podobě zažíváme. Katastrofy a utrpení jsou součástí našeho života. Náš osobní svět i svět celých národů se zachvívá v základech a někdy zůstane tak málo z toho co jsme pracně budovali, na co jsme věřili, těšili se. Ztrácíme zdraví, přátele, rodinu, živobytí. Známe smrt v jejích různých podobách. Známe zoufalství a smutek, když něco končí a strach z neznáma i z nových začátků.

Ale konec světa je něco nepředstavitelného a tahle kolektivní katastrofa nám nahání ještě větší strach než vlastní konečnost, kterou nakonec kolem sebe vidíme a dovedeme si ji spíše představit. Předpokládáme, že konec světa bude daleko horší než to, co jsme dosud zažili. A ještě ke všemu je jisté, že ho nemůžeme odvrátit ani nijak ovlivnit. O nové zemi a nových nebesích nevíme nic (mimo to, že to bude krásné), jakkoliv se můžeme pokoušet si je představit. Je to něco naprosto nového a nepoznaného a vlastně ani pořádně nevíme, jestli se máme vůbec těšit. A pak je tu ještě další důležitá věc. Nejdůležitější. Jak obstojím?

Představuji si konec světa jako jakousi finální krizi. Dlouhotrvající a stupňující se. Krizi tak těžkou, že „kdyby ji Bůh neukončil, neobstáli by ani spravedliví“.  Ze zkušenosti víme, že čím déle krize trvá, tím více nám ubývají síly, opouští nás naděje a důvěra. Ale právě v těch nejtěžších chvílích poznáme jasněji i sami sebe, poznáme, jak to vypadá s tou naší vlastní věrnostní Bohu i lidem. Uvidíme i to, komu my sami opravdu za něco stojíme. Jsme konfrontováni s nelítostnou a tvrdou realitou a přitom se Bůh zdá hodně daleko.

 Ano, konec světa sice přijít musí a Bůh nás všemi těmi zkouškami nechá projít, ale nemyslím, že by nám jimi nějak vyhrožoval nebo nám chtěl nahnat strach. Ježíš nás na to, co přijde a co je neodvratné, spíše jen upozorňuje a tím se nám naopak snaží strach vzít. Jednoduše řečeno. „Buďte připraveni, protože nevíte, kdy přijde konec vašeho života a konec světa. Všechno, za čím jste se tak pachtili, pomine.“ Nemusíme se myslím obávat, že by po nás Bůh vyžadoval naprostou dokonalost a soustavné odříkání a že musíme životem projít „bez ztráty desítky“.

 Ale určitě je důležité, aby právě ve chvílích, kdy ztrácíme dosavadní jistoty a náš život přechází někam, kde to neznáme a kde není žádná cesta zpátky, abychom se na Boha a Boží milost dokázali spolehnout. Důvěřovat Mu, že to nové, kam nás vede, Jeho cíl, je v pořádku. Protože člověk se vždycky brání opustit své jistoty, svůj pracně vybudovaný svět. Když něco končí, pociťujeme smutek a bolest a když něco nového a neznámého začíná, strach. Bez krize by se myslím málokdo vydal do nějakých těžkostí a nejistot. Spolehnout se na Boží milost se člověk musí teprve učit. Není to nějaké náhlé hnutí citů, ale spíše dlouhodobý proces provázený spoustou neporozumění, nedorozumění i nedůvěry a hlavně na počátku jen s občasnými záblesky Boží přítomnosti.

Když se zamyslíme nad Ježíšovou obětí, rychle vidíme rozdíl mezi Ním a námi. Ježíš Boží vůli konal a dokonce jaksi samozřejmě. Aby vůbec byl nový začátek pro lidstvo možný, vzal na sebe hříchy světa. Někdy člověka napadne, že když je Ježíš Boží Syn, měl to přeci jen o něco jednodušší a snesitelnější, mnohé Mu bylo jasnější. Ale z Bible se dozvídáme něco jiného. Ježíš procházel velikými krizemi a cítil bolest a strach stejně intenzivně jako každý člověk. Přesto ve svém utrpení nemyslel jen na sebe, ale modlil se, aby Otec byl milosrdný k těm, kteří ho přibíjejí na kříž. Takový postoj si u sebe samotných asi těžko dokážeme představit. Jemu ale důvěra v Boha dodávala sílu a také věděl, že pokud nesplní Svůj úděl, lidská záhuba potrvá na věky.

Ježíšovu oběť bereme často jako jakousi samozřejmost. Ano, jsme jistě vděčni a myslíme na ni hlavně během mše svaté nebo při zvláštních příležitostech. V denním životě tato skutečnost upadá více do zapomenutí a my stále dokola prožíváme staré lidské trauma. Adam svádí svůj hřích na Evu a ta zase na hada. Vymlouvají se a svádějí vinu na jiného. Jde to tak daleko, že Adam nepřímo dává vinu dokonce i Bohu, že mu dal špatnou ženu. Stejně jako Adam, často i my promarníme šanci celé dilema sprovodit ze světa a jednoduše přiznat, že jsme udělali chybu, něco pokazili.  Ale že toužíme po odpuštění a že se vynasnažíme, aby se to neopakovalo.

Místo toho se za každou cenu snažíme udržet krásný obraz sebe samotných, jakkoliv je od reality vzdálený.  Když už se naše pochybení nedá úplně popřít, tak alespoň není zas až tak velké a tak jako tak má alespoň trochu viny ten druhý, nebo alespoň okolnosti, společnost apod. Řešení konfliktu se často zredukuje na boj o to, kdo má pravdu. Tragické na tom je, že takovým způsobem problém nelze vyřešit, že zůstává a vesměs se dokonce stále zvětšuje.

Podle Dr. Junga je zabývání se vlastním stínem nezbytným předpokladem vývoje. Výše popsané jednání je typické pro člověka (lidstvo) na nižším vývojovém stupni. Trochu připomíná počínání dítěte. Lidé možná nejednali z nějakého zlého úmyslu, ale prostě to jinak nedokázali.

Také si myslím, že poctivé zabývání se vlastním stínem je velkou možností, jak poznat lépe sama sebe, alespoň trochu se vymanit z věčného kolotoče konfliktů a hlavně jak něco účinně zlepšit.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem se tímto tématem začala vážně zabývat, až když mi pověstně „tekla voda do bot“ a v dlouhodobých sporech a dilematech nebylo v dohledu žádné řešení. Pokusy o domluvení se selhávaly a marně jsem doufala, že „ti druzí“ něco uznají nebo pochopí. Jen napětí dál narůstalo.  Nějaký čas mi trvalo, než jsem zjistila, že pokud chci, aby se věci obrátily k lepšímu, pochopit budu muset nejdříve já sama. Bohužel člověk často nestojí v první řadě ani tak o to, aby se situace vylepšila, to nejdůležitější bývá pro nás mít pravdu, někdy dokonce ať stojí co chce.

Stále více se v modlitbě pokouším takovými konkrétními situacemi zabývat, nechat je na sebe působit, dát alespoň trochu prostoru Bohu a zkusit se podívat na svět i očima jiného člověka. Pokouším se zjistit, co vlastně chci. O co mi jde skutečně. Také chci mít především pravdu, anebo toužím sebe a svět kolem o něco málo vylepšit, aby i mně bylo dobře? A jestliže chci opravdu něco vylepšit, jsem ochotná “obětovat“ alespoň kousek té vlastní (někdy i jen domnělé) pravdy?  Pokoušet se (byť často neúspěšně) poctivě zkoumat svůj vlastní stín jsem začala považovat za důležitou a nutnou součást přípravy na to velké Setkání a Proměnu, které už vlastně započaly.

Vím, také zde neříkám nic nového. Popisuji více méně něco, co všichni víme a co jsme už nesčíslněkrát slyšeli a asi i zažili. Ve světě, který prahne po stále nových informacích a poznatcích, je to skoro nudné. Také často spoustu textů jen tak rychle přeletím očima v přesvědčení, že tohle všechno už dávno vím. Neustálá přesycenost vjemy mě svádí k povrchnímu vnímání a posuzování.

Nevím do jaké míry jsem schopna se o svoji zkušenost srozumitelně podělit. Někdy se mi zdá to, co prožívám úplně jasné a jsem přesvědčena, že jsem na správné cestě. Pak to spíše dokážu srozumitelně sdělit. Jindy zase propadám pochybnostem, jsem plná zmatku a jsem nucena se na tu svoji zkušenost podívat z jiného pohledu, přestávám jí rozumět a musím ji přehodnotit. Jak tohle srozumitelně sdělit?

Domnívám se, že každá naše zkušenost, především ta s Bohem, je velice komplexní záležitost a že se dá komunikovat jen do jisté míry a někdy se možná ani sdělit nedá. Přesto si myslím, že každé takové úsilí, každý třeba i nedokonalý pokus, není nadarmo a je schopen uvést něco důležitého do pohybu.  Každého z nás vede Bůh trochu jinou cestou, každý z nás trochu jinak chápe a rozumí a obohacuje se (nebo alespoň může) i zkušenostmi jiných lidí.

Na závěr bych nám všem chtěla popřát odvahu postupně se otvírat úmyslu, který s námi Bůh má a tím i budoucnosti, kterou nám přichystal. A abychom se na tu budoucnost začali těšit.

Jindra Kulhanek