Nedělní zamyšlení Hedviky Puškášové - 30. neděle v mezidobí

EVANGELIUM Mt 22,34-40

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých, a zeptal se: "Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?"
Odpověděl mu: "'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."

"Miluj Pána, svého Boha, a svého bližního jako sám sebe."

Krásný text, s velkým obsahem.

Tak a co vlastně znamená milovat sám sebe? Nezavání to egoismem a samochválou, co prý smrdí? Mnozí byli vedeni k tomu spíše milovat ty druhé, dokonce máme milovat své nepřátele.

Rovnou přiznávám, až ve zralém věku začínám snad více chápat a věřit tvrzení, že podmínkou k tomu, abychom měli rádi ostatní, je láska k sobě samému. V praxi se setkávám s množstvím lidí, jejichž častým tématem, s nímž přijdou, je nízká sebeúcta. Ta dokáže plodit zkázu v jejich životech i životech jejich blízkých.
Jako děti a pak dále v dospívání a dospělosti mnozí z nás slýchávali poselství typu: „Obětuj se pro druhé, na sebe nehleď, tak je to správné! Samochvála smrdí! Buď altruista, sebe dávej až na druhé místo!“

Troufám si tvrdit, že hlavně nám, křesťanům, tato "pravidla" nejsou neznámá a někteří máme sebelásku a sebeúctu spojenou s představou jistého egoismu. Pomalu se nám to, že máme mít rádi ty druhé více než sebe dostávalo pod kůži.

Na druhé straně určitě oprávněně můžeme namítnout, ze šťastné nejsou ani věty typu: „Jděte si za svým a vesmír se zblázní, aby vám to dodal! Buď sám sebou a neohlížej se na ostatní! Život máš jen jeden, tak žij podle svých představ a koukej ho urvat!“

Může člověk ale rozdávat štěstí druhým, pokud je sám nešťastný? Možná to trochu souvisí s tím, že se příliš soustředíme na své slabé stránky, na svá provinění. Pojďme to zkusit otočit: Chceme opravdu věnovat pozornost slabinám svých bližních (dosaďte si konkrétní lidi, své partnery, děti, manžele a manželky, rodiče ...)? Nebo pověnujeme energii spíše tomu, co vychází z jejich jedinečnosti, z kouzla osobnosti, co je skutečně užitečné a růstové?

Za sebe říkám, a příběhy našich pacientů a klientů to dokládají, že právě zaměření se na své zdroje, na svou vnitřní sílu a na to, co mně i druhým v životě jde a funguje, je správnou, funkční a radostnou cestou. Hledat, vynořovat a vážit si toho dobrého v sobě i ostatních. Tato cesta zaměření se na to, co člověku přese všechna trápení jde, co v životě funguje a co mu dává smysl je dobré, je skutečně funkční. Plodí radost, odvahu a zvědomuje kompetence.

A tak se nebojím říct, že je fajn být autentickým, mít se úplně normálně rád.

Na druhé straně cítím silné tendence až snahy některých psychologů, koučů a tzv. duchovních vůdců, vést lidi k přílišné, až sobecké individualizaci, ne vztahovosti. Troufám si ale tvrdit, že podmínkou k tomu mít souladné vztahy, jež nás naplňují, je být napřed v souladu sami se sebou. Mít pro sebe poměrně jasně stanovené meze, nebát se říct ne, když to není ono. Začít si vážit sama sebe, a vztah bez respektu, důvěry a laskavosti už prostě neakceptovat.

A co si představíme pod pojmem miluj bližního svého? Snadno si to představíme u dětí, lidi různě zdravotně znevýhodněných, u nemohoucích seniorů.

Co ale třeba můj partner/ka?

Utvářím s partnerem zkušenost souladu? A pokud chci a již jsem rozhodnut(a) z nefunkčního vztahu odejít, znamená to snad, ze svého bližního miluji méně než sebe samého? A co když jsem navrch křesťanem a ve slibu při svatebním obřadu bylo řečeno "V dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí?"

Znám pár žen, které vidí ve svém nešťastném manželství oběť Bohu a těší se, jak za své sebepotlačení a trýzeň přijdou do nebe. Máme v péči pacientku, o které by se dalo říci, že je silně bigotní. Týrá se sama, představou trestajícího Boha, ráda se prý nemá, manžel je sám z jejího sebemrskačství nešťastný a přivedl ji, "abychom ji napravili a uzdravili". Ona říká, že se prý pro svou malost a nedostatečnost nikdy mít ráda nemůže a ani NECHCE.

Mezi lidmi je jistě mnoho dobrodinců, lidí ochotných a připravených nezištně pomoci. To je moc dobře.

Jsou však i lidé, mající potíž s přijetím sama sebe a často tuto skutečnost kompenzují přehnanou péčí o své okolí. Slovo přehnanou je třeba zdůraznit. Ve skutečnosti mnohdy nepomáhají, ale manipulují. Touží po-moci. S touto manipulací je to těžké, neb se tváří jako “láska”, jako “zájem o lidi”. A to nebývá zvykem zkoumat.

Na vnitřní úrovni jde vlastně o životní energii, kterou díky absenci vztahu k sobě tito jedinci necítí a potřebují získávat od druhých. Energii získávají z okolí strategií “po dobrém”, "páchají dobro, oni sami totiž přece nejlépe ví, co potřebujete..."

Ten, kdo si takto nechá pomáhat, je mnohdy oslaben svou složitou životní situaci, je v krizi, pod tlakem, tím vším je znevýhodněn. Může sklouzávat do vleku závislosti a mít i potíže se vztahem k sobě, například proto, že si nevěří. I to může být jeden z důvodů, proč mu pomoc a zájem dělá dobře.

I taková zkušenost však může být dobrou příležitostí. Pokud si dovolíme cítit, že nám poskytovaná pomoc nedělá dobře, můžeme začít nastavovat své hranice. Není to vždy jednoduché, protože “pomáhající” nerozumí a nechápe, proč jsme na něj “takoví”, když on to myslí dobře. Když jde k tomu o blízkou osobu, je to často náročná zkouška schopnosti postavit se za sebe a nastavit si své hranice.

Přestat druhé dotovat energií, nebo ji pro sebe vyžadovat, v rámci manipulace, v touze po-moci. Přestat urputně usilovat o to, aby mne druzí přijali. Být si vědom své hodnoty a lásky-hodnosti.

Lehko se to napíše, hůře už realizuje.

Přeji nám všem cit pro rozlišování a odvahu k autenticitě, to vše v Lásce Stvořitelově.