Nedělní zamyšlení Evy K. - 3. neděle postní

EVANGELIUM Jan 2, 13-25

„Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.“

Jan popisuje tuto událost trochu jinak než ostatní evangelisté.

Učedníci do té doby viděli především Mistrovu laskavou a dobrotivou stránku, setkali se s ní nejen osobně, ale i při Jeho službě druhým, když je uzdravoval a činil v jejich prospěch různé divy. Nyní však byli svědky skutečného hněvu Ježíše, který si udělal z provazů důtky a v předvečer velikonočních svátků vyhnal z chrámu všechny prodavače a směnárníky, jejich stánky zboural, peníze rozsypal a dobytek rozehnal. Vypukla panika, lidé nadávali a Ježíš rozzlobený s bičem v ruce křičel: “ Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!”

Ježíš se dostává do konfliktu ne s pohany, ale s věřícími lidmi v centru Jeruzaléma, na hoře Sionu, v těsné blízkosti svatyně svatých.

Kdo však byli všichni ti prodavači a směnárníci? A proč se vše odehrávalo v chrámu?

Penězoměnci byli v chrámu proto, protože všichni svobodní dospělí Židé museli platit pravidelný chrámový poplatek, daň. Ten však nemohli odevzdat v jakékoliv měně, přípustný byl jen půlšekel svatyně nebo galilejský šekel, oboje zhruba stejné hodnoty. V římském impériu se však užívaly mnohé jiné mince, římské, řecké, tyrské, syrské, egyptské a podobně. Z toho vyplývá, že se penězoměnci vyskytovali v Jeruzalémě přímo v místě, kde se měl platit poplatek. Tito penězoměnci – podobně jako celníci – však často zneužívali svého postavení, a protože Židé neměli jinou možnost než využít jejich služeb, nasazovali si směnárníci vysoké taxy za směnu. Ti, co prováděli svou živnost přímo v chrámě, museli mít souhlas velekněze, který měl podíl z tržeb. Peníze šly do chrámové pokladnice a zisky pro obě strany byly značné.

Chrám byl též místem obětování: Mojžíšův zákon ustanovil mnohé zvířecí oběti – za hřích, oběť zápalnou, pokojnou a podobné. Mimo individuální oběti se měl denně obětovat jeden beránek ráno a jeden večer, nepočítaje v to zvláštní oběti o svátcích, např. o Velikonocích, které se právě blížily. Zejména pro Židy z jiných částí římského impéria bylo značně nepraktické vést dobytek k obětinám celou cestu, spíš počítali s tím, že si vše potřebné opatří na místě, nejlépe přímo v chrámu. Zvířata určená k oběti měla být bez vady. Když tedy někdo přivedl své zvíře k oltáři, levita či kněz ho nejdřív musel překontrolovat, zda splňuje všechny potřebné náležitosti (zda je vada trvalého nebo dočasného rázu), což obvykle nedělal zadarmo. Zvířata prodávaná přímo na chrámovém nádvoří však byla překontrolovaná předem, pod autoritou velekněze, pro něhož vše představovalo lákavý zdroj příjmu. A obětující měl jistotu, že koupil zdravého beránka nebo kozla.

Pánu Ježíši v podstatě nevadilo, že se v chrámu mění peníze nebo kupují obětní zvířata, ale ke svatému hněvu ho popouzelo to, že penězoměncům, kupcům a kněžím nešlo o chrámovou pokladnici, o Boží služby skrze oběti, ale o vlastní obohacení, o vlastní zisky. Těmi, kdo Ježíšovu rozhorlenému činu na chrámovém nádvoří dobře rozuměli, byli Židé. Správně si všimli toho, že si Ježíš činí svým gestem nárok na chrám, jako by byl jeho a jako by on sám byl ten, kdo o chrámu a bohoslužbě rozhoduje. A tak se zcela logicky ptali na to, co Ježíše k vyhánění prodavačů z chrámu opravňuje. Chtěli vidět nějaký důkaz, že na to má právo. Tím důkazem může být jedině nějaké zázračné znamení, nějaké viditelné předvedení Ježíšových nadpřirozených schopností. Proto se ptali: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? "

Jenomže Ježíš zázraky na požádání nepředvádí a jako odpověď nabízí něco jiného: slovo o své smrti a vzkříšení.

“Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím.”

Ježíš mluvil o chrámu svého těla, které bude obětováno na kříži. Těla, které bude vzkříšeno třetího dne. Kříž a vzkříšení – to jsou ta znamení, která Ježíše opravňují rozhodovat o chrámu a o tom, co se v něm děje. Ježíš se dostává do konfliktu s prodavači, penězoměnci, s kněžími a zákoníky. Jediní, kdo se s rozhorleným Ježíšem do konfliktu nedostávají, jsou učedníci. Jejich role je jiná, je to role diváků. Hleděli na to, co Ježíš v chrámu s bičem dělá a – podobně jako my – tomu moc nerozuměli. Trvalo jim dost dlouho, než se rozpomenuli a než uvěřili, teprve až poté, co Ježíš vstal z mrtvých... Teprve pak, po Ježíšově smrti a vzkříšení, dokázali vytvořit církev, z jejíž tradice žijeme dodnes.

Ježíšův boj o čistotu chrámu je boj o čistotu člověka. My také žijeme jako křesťané s Kristem, ale v okamžiku nějaké události v našem životě, které zcela nerozumíme, chceme důkaz Boží přítomnosti. A ve skrytu duše víme, že jen nevíra si žádá znamení. A co člověk momentálně nechápe, protože je realista, pochopí třeba později, když přijme pozvání Boha do svého nového bytí, do nového království.

Tím novým chrámem, k němuž směřuje veškerý Boží lid, je Kristus sám. V kostele, kde se shromažďuje lid budovaný Božím Duchem, vytváří živou stavbu, společenství, v jehož středu se Kristus znovu a znovu v eucharistii zpřítomňuje.