Kniha na květen 2020 - Jennifer Johnstonová: Kapitáni a králové

Jennifer Johnstonová: Kapitáni a králové

Vydalo nakladatelství Academia v roce 2004, z angličtiny přeložila Dagmar Steinová, ISBN: 978-80-200-1238-9, stran 186

Jennifer Johnstonová (nar. 1930) je irská spisovatelka tvořící nenápadným stylem a vybírající zdánlivě všední témata. Irská je v tom, že zaznamenává důsledky irských dějin pro současnost (popř. blízkou minulost); vyznění jejích příběhů je tak baladické. Anglická je v tom, že dokáže s lehkostí charakterizovat vnitřní založení svých postav a že zdánlivě realistický styl nezůstává na povrchu viděného; konatelé jsou ochotny pro své přesvědčení obětovat mnohé. Neokázalá autorka, kterou v češtině prosadila známá překladatelka starší generace Dagmar Steinová, vydala v nakladatelství Academia pět krátkých románů (délkou spíše novel).
Raná próza Kapitáni a králové (v originále vyšla již v roce 1972) se odehrává v době drolení jistot v šedesátých letech minulého století v Irsku, v oblasti nábožensky smíšené. Děj je orámován na počátku i konci krátkými vstupu dvou strážníků, kteří jedou z vesnice se strážnicí do pustnoucího sídla Kill House vyřídit čtenáři zpočátku neznámou, velmi nepříjemnou záležitost. Starý pan Prendergast, na kterého doléhá stáří a s ním spojené nemoci, žije v zásadě spokojeným životem zajištěného, byť ne bohatého, muže, kterého netíží obtíže spojené s mezilidskými vztahy. Přečkal své chladné manželství, manželka nedávno zemřela, přečkal své rodičovství, dcera si zařídila vlastní život v Londýně a ani jeden z nich netouží po kontaktech. Kill House je pozůstatek rodinného bohatství, dědictvím po rodičích, dominantní a chladné matce, submisivním a neambiciózním otci. Prendergast dochází pravidelně do místního protestantského kostela, aby doprovázel sbor, vyhýbá se příliš družnému knězi a snáší kontakt se svým věčně opilým zahradníkem. Jeho dny jsou vyplňovány četbou, hrou na klavír a sledováním okolní krásné přírody, která postupně dobývá sídlo s jeho zahradami a nespočetnými pokoji.
Do poklidného života starci jako vítr vtrhne místní černá ovce mezi výrostky Diarmid. Přináší dopis od své matky s žádostí o zaměstnání. Živelný Diarmid, který si s ničím nedělá starosti (tím méně se školou a se svými maloměšťáckými rodiči), je sice odmítnut, ale oba, stařec i kluk, jsou přitahováni nákloností, která překonává rozdíly v postavení, věku i založení povah. Pan Prendergast poznává schopnost prožívat přítomnost s chutí, kterou se snažil po celý život potlačovat, aby se vyhnul bolesti. Diarmid se setkává s bezpodmínečnou nákloností, upřímností a vstřícností. Jak tomu v baladických příbězích bývá, takové překročení společenských přehrad nezůstane bez trestu. Pan Prendergast je již předem odsouzen za svou snahu uličníkovi pomoci, a to vznesením toho nejzákeřnějšího obvinění; Diarmid nemůže uniknout představě svých rodičů o nápravě malého delikventa. Dva lidské osudy jsou v troskách. Příběhy J. Johnstonové připomínají, že ovladatelnost života lidmi současnosti je do značné míry fikcí. Jsou to tedy příběhy i pro dnešní dobu, pro nás tady a teď.
Ukázka: Str. 26: Trochu spal, nanejvýš tři hodiny. Byly noci, kdy si byl téměř zcela jist, že nespal vůbec. V hlav se mu honily obrazy, útržky rozhovorů nebo hudby, obličeje, k nimž jen s velkým vypětím nacházel jména, pokud se mu to vůbec povedlo. Bylo mu, jako kdyby listoval fotografickým albem nějakého přítele. Byli tam lidé, o nichž se domníval, že si na ně nikdy ani v nejmenším nevzpomněl, místa, která mu vůbec nic neříkala, která se však popudlivě drala z temným puklin mysli a dráždila ho, protože si vynucovala označení. Když ho vyčerpalo úsilí vzpomenout si, posadil se v posteli, rozsvítil a četl, dokud se ze slov, která mu před zanícenýma očima splývala a zase se rozdělovala, nestaly jen nic neříkající znaky na stránce a to si pak zdříml, hlavu skloněnou na prsa, ústa nepěkně pootevřená. Probouzelo ho nepohodlí a proces se znovu rozběhl. Teď však už ho nehněvalo, jak tomu bývá u mladších lidí, že mu spánek uniká, prostě se s tím usmířil.
Str. 53: „Já prachy nekradu.“ „Jen takové věci jako kachní vejce?“ nadhodil stařec. „Kde najdu lžičku?“ Pan Prendergast mu podal lžičku z dřezu. Chlapec ji pečlivě otřel, než odměřil rozpustnou kávu do obou šálků. „Jestli to vejce nechcete, tak ho vrátím.“ „Kdepak, tak jsem to nemyslel. Byl to jen špatný vtip.“ Podíval se na chlapce, který se mračil, když lžičkou míchal kávu s trochou mléka. „Vypadáš jako malý stařec, když se takhle mračíš.“ Chlapec se na něho podíval a usmál se. „V vy se chováte jako kluk, když děláte špatné vtipy.“ Oba se zasmáli. „Beru jenom věci, protože se mi lidí. Ne proto, že je potřebuju. To není správné?“ Pan Prendergast se natáhl pro láhev whiskey a nalil hlt do obou šálků. „Zlepšuje to chuť. Odmítám se vyslovit, co je při krádeži správné nebo špatné.“ Odložil láhev a z háku vedle dveří vzal velký svazek klíčů.
Str. 138: „Nepopírám, že ten kluk sem čas od času zašel. Plaval v jezeře, listoval trochu v knihách, poslouchal, jak hraju na klavír. Nikdy nebyl na obtíž. Vlastně naopak.“ „Měl být ve škole.“ Starý pán bezmocně zamával rukama ve vzduchu. „Kluci.“ „Ovšem.“ Prsty na chvilku bloumaly po pohovce. „Obávám se, že jsi byl… no… snad trochu lehkomyslný.“ Ruka se přesunula k hlavě a prsty projížděly zbytky stříbrného chmýří. „Rozhodně přiznávám jistou, řekněme, nedbalost. Tak by se to patrně mělo nazvat. Nechal jsem to být. Nijak vážně jsem se na věci nevyptával.“ „A nemyslel na následky.“ „Následky mě nikdy ani nenapadly. Chlapec tu byl spokojený. Zřejmě ho zaujaly některé mé prstoklady. Nezbývalo, než ho nechat na pokoji.“ „Je tady v tuto chvíli?“ „Netušíš, proč odešel z domova?“ „Ach,“ pronesl rektor podrážděně, „patrně to obvyklé. Řekl bych, že neměli stejný názor na jeho budoucnost. Patrně spratek, co si myslí, že všechno ví. Otec Mulcahy nebyl nijak explicitní. Jen to bylo trochu zneklidňující…“
Str. 165: „Je jedno, jak se na to díváš. Musím to nahlížet z hlediska mých farníků. Bude to skandál. Bude to nesmírně nepříjemné, velmi to poškodí všechny zúčastněné. Pár dobrých, hm, a hodných… Lidé budou uražení. Pokud zmizíš, třeba z toho nic nebude. Jenom spousta řečí. Lidé mají krátkou paměť.“ „Neudělal jsem nic skandálního.“ „Kdo tomu uvěří?“ „Ty?“ Rektor roztržitě zatřepal rukama. „Vlastně je mi to všechno zcela lhostejné. Trápí mě, že ten chlapec je zapleten do takové nepříjemnosti. Udělám, co bude v mých silách, abych to vyjasnil. To však vyžaduje dobrou vůli od druhé strany. Pokud něco takového mají.“