kniha na duben 2018

Paolo Cognetti: Osm hor 

vydalo nakladatelství Euromedia group a.s. – Odeon v edici Světová knihovna jako 200. svazek v roce 2017 (1. vydání), z italštiny přeložila Alice Flemrová, ISBN: 978-80-207-1784-9

Paolo Cognetti (nar. 1978) publikuje v italštině již od roku 2004, i když v češtině se jedná o zatím první překlad. Dosud publikoval příběhy spíše zaměřené na mladší generaci (tématy byly právě životní obtíže mladých). Představovaným románem Osm hor se mu podařilo za použití prostého stylu vytvořit nadčasový a obecně sdělný příběh o přátelství, opuštění rodičů i o vztahu i k přírodě (horám). Kniha získala v minulém roce nejprestižnější italskou literární cenu Strega a úspěchy pokračují i v jiných západních zemích.

Motem románu je citát z Coleridgova Písně o starém námořníkovi („ Dobře se měj a vzpomínej, co se to stalo mně. Jen kdo má lidi i zvěř rád, se modlí upřímně.“). Krátké intro uvádí na scénu vypravěče a jeho rodinu (rodiče), rodina s jediným synem bydlí v Miláně, na dohled hor. První část románu Hora dětství vykouzlí krajinu dětství, kterou má i většina z nás. Iniciační prostor, ve kterém se ocitáme v dětském věku a který nás zformuje pro dospělost. Pro vypravěče je to úpatí Walliských Alp a téměř opuštěná horská obec Grana. Městský kluk Pietro přijíždí se svými rodiči na „letní byt“, seznámí se s vesnickým klukem Brunem a začíná jedno nepřetržité dobrodružství, které trvá až do jejich osmnáctin. Spolu s Pietrovým otcem, fanatickým horským turistou se naučí poznat krásy vysokohorské přírody. Druhá část Dům usmíření pojednává a návratech do krajiny dětství a o smířeních dětí s rodiči. Pietro se pohádá se svým autoritativním otcem, když s ním odmítne vyrazit do hor. To vede k roztržce, která trvá až do smrti otce. Jednatřicetiletý Pietro odkládá svůj neuspořádaný život, vrací domů, aby spolu s matkou uspořádal otcovu pozůstalost. Zjišťuje, že otec koupil pozemek vysoko v horách s ruinami usedlosti. Pietro se vrací do kraje svého dětství, setkává se opět s kamarádem z dětství a společně postaví vysokohorskou usedlost. Pietro se tak smiřuje s otcem a jeho odkazem. Ve třetí části Kamarádova zima se Pietro dostává do Nepálu (pracuje v sociálních službách a sbírá materiál pro dokumentární film), Brunovi krachuje jeho zemědělské podnikání, manželství a uchyluje se do společně postavené usedlosti. Kamarádství na dálku pochopitelně příliš nefunguje; jednoho dne Bruno zmizí v horách.

Románový příběh plyne téměř lineárně, využívá uměřené výrazové prostředky. Lidský život a jeho zákruty na panoramatu drsných a nelítostných hor získávají osudový nádech. Jako by lidské radosti a lidská selhání a bolesti byli stejnými procesy jako letní bouře, bílá tma či pohyb ledovce. Přesto člověk se svou vůlí dokáže v divoké přírodě přežít a stát se příjemcem a zapisovatelem ducha hor.

Ukázky:

Str. 7: Táta měl svůj způsob, jak chodit do hor. K meditacím příliš neinklinoval, byla v tom jen paličatost s troufalost. Při stoupání si nikdy nerozložil síly, pořád s někým nebo s něčím soutěžil, a kde se mu stezka zdála dlouhá, zkracoval si cestu po tom nejstrmějším svahu. S ním bylo zakázána se zastavovat, bylo zakázáno si stěžovat na hlad, únavu nebo zimu, zato si člověk mohl zazpívat nějakou pěknou písničku, zvlášť za bouřky nebo v husté mlze. A tak se mohl s vytím vrhnout střemhlav ze sněhových polí. Máma, která se s ním seznámila, když byl ještě kluk, říkala, že na nikoho nikdy nečekal ani tenkrát, zarputile pronásledoval každého, koho zahlédl nahoře před sebou, a proto člověk musel být zdatný chodec, aby na něj udělal dojem, a se smíchem dávala najevo, že si ho získala právě tímhle.

Str. 25: Tak se rozhodla, že mi pomůže sama. Ne všichni to vidí jako ona, ale máma pevně věřila v nutnost zasahovat druhým do života. O pár dní později jsem v téže kuchyni našel kluka od krav, jak svačí usazený na mojí židli. Po pravdě řečeno jsem ho dřív ucítil, ne uviděl, protože z něj vycházel onen pach chléva, sena, zkyslého mléka, vlhké líny a dřevěného kouře, který se pro mě od té doby už navždycky stal pachem hor a na který jsem pak narazil ve všech horách na světě. Jmenoval se Bruno Guglielmina. Stejné příjmení mají v Graně všichni, rozhodl se nám upřesnit, ale Bruno se jmenuje jenom on.

Str. 74: „Tati,“ řekl jsem. „Hele, kašli na to.“ „Počkej, počkej,“ řekl a ještě něco strkal do ruksaku, soustředěný na to úsilí. „Ne, myslím to vážně, není to k ničemu.“ Táta se zarazil a zvedl zrak. Měl tím zápolením zdivočelý výraz, a jak si mě měřil pohledem, připadal jsem si jako další nepřátelský ruksak, jako další řemen, který ho nechce poslechnout. Pokrčil jsem rameny. Když jsem mlčel, pro tátu to znamenalo, že může mluvit on. Povolil zkrabatělé čelo a řekl: „tak třeba něco vyndáme. Pomůžeš mi, nevadí ti to?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Právě že mi to vadí.“ „A co ti vadí, stan?“ „stan, jezero, to všechno.“ „Jak, to všechno?“ „Nechce se mi tam. Nepůjdu.“ Nemohl jsem ho zasáhnout hůř. Odmítnout jít s ním do hor: bylo nevyhnutelné, e k tomu dříve či později dojde, musel to čekat. Ale občas si myslím, že on, jelikož neměl otce, jisté rány nikdy nevypálil, a proto nebyl připravený je inkasovat. Strašně ho to ranilo. Možná mi mohl položit další otázky a to by byla příležitost si poslechnout, co jsem měl na srdci, ale je vidět, že toho nebyl schopný nebo mu to připadalo nutné anebo se v té chvíli cítil příliš uražený, než aby na to pomyslel.“ Nechal tam ruksaky, stan a spacáky a šel se sám projít. Pro mě to bylo vysvobození.

Str. 212: Z téhle iluze mě vyburcovala hora. Později u večeře jsem uslyšel jiný zvuk, než byla obvyklá žuchnutí na střechu. Začalo to jako burácení vzdáleného letadla nebo bouřky, ale hned se to přiblížilo, byl to ohlušující rachot, až se roztřásly sklenice na stole. S Brunem jsme na sebe pohlédli a v té chvíli jsem viděl, že není připravenější než já a o nic méně vystrašený. K rachotu se přidal další zvuk, tentokrát nějaký třesk, jako když do sebe něco narazí a vybuchne to, a hned poté ten hřmot začal utichat, Tehdy nám začalo docházet, že lavina nás nesmete. Spadla blízko, ale někde jinde.