Kniha měsíce Elsa Morante: Arturův ostrov / Vzpomínky jednoho chlapce

 Vydalo nakladatelství Argo s.r.o. v roce 2022, z italštiny přeložila Alice Flemrová, ISBN: 978-80-257-3735-4, stran 388

Elsa Morante (1912, +1985) se narodila v Římě v rodině učitelky a vychovatele v nápravném zařízení. Rodinné poměry Morantové byly složité a v době své literární slávy o nich mluvila velmi nerada. Je pravděpodobné, že otcem všech, nebo většiny dětí byl rodinný přítel. Traumatická zkušenost komplikovaných rodinných vztahů a důsledky odlišné sexuální orientace (podle některých zdrojů otce autorky) byly Morantovou zpracovány v jejích románech. Morante byla do značné míry samouk. Do školy zpočátku nechodila, v 10 letech nastoupila do osmiletého gymnázia, kde také úspěšně odmaturovala. Filozofickou fakultu již nedostudovala, protože se musela po odchodu od rodiny sama živit. Rozvíjela úspěšně svou novinářskou kariéru, publikovala však dlouho pouze časopisecky. Byla manželkou slavného spisovatele Alberta Moravii.

Již její první román Lež a kouzlo byl úspěchem. Morante, která byla po matce židovského původu, ho napsala v úkrytu v době války. Po válce získala próza Premio Viareggio a umožnila autorce práci v rozhlase i vstup mezi intelektuální elitu. Po Arturově ostrovu (1957) publikovala ještě dva obsáhlé romány Aracoeli a Historie. Všechny romány měly velký úspěch, ač je nelze označit za čtenářsky průzračné.

Román Arturův ostrov (s podtitulem Vzpomínky jednoho chlapce) je typických vývojovým, či formačním románem (ve smyslu zavedeného pojmu „Bildungsroman“). Vypravěč Artur Gerace vzpomíná s odstupem řady let na poslední dvě léta svého pobytu na rodném ostrově Procida              u Neapole v jižní Itálii. Právě toto období pro něj znamená vypořádání s dětstvím, milovaným otcem a (původně) nemilovanou mladičkou macechou.

Artur vyrůstal od svého narození (po smrti matky) v péči mužských služebných. Šlo o místní chudé zemědělce, které stále nepřítomný otec najímal pro dobu své absence, aby se o Artura starali. Příběh vypráví s odstupem mnoha let dospělý Artur a vyvolává ze své paměti poslední měsíce dětství a první okamžiky dospělosti. Nejde však jen o prostou reflexi dospívání, protože zpřístupňováním chlapcova myšlení se seznamujeme s jeho celým dětstvím. Artur vyrůstá s minimem kontaktů se svými vrstevníky a se ženami. Jeho domov se jmenuje Domov mládenců a traduje se o něm, že žena, která v něm začne bydlet, zemře. Artur své zkušenosti se světem získává z kontaktů s mlčenlivými obyvateli ostrova, z pozorování středomořské přírody při toulkách a z rozličných knih po předchozím staromládeneckém majiteli velkého domu. Otce miluje nekritickou klukovskou láskou, i když mnoho citu se od otce nedočká.

Poslední dva roky svého pobytu na ostrově (mezi 14. a 16. narozeninami) dojde k řadě změn. Otec si přiveze do domu mladičkou manželku Nunziatu, narodí se polorodý bratr Carmino a otec ztratí hlavu pro mladého zlodějíčka. S vypravěčem lyrického příběhu o dospívání prožíváme ztrátu iluzí o sobě, okolním světě, rodičích, první lásku i převzetí odpovědnosti za sebe samého.

Pokud máte zájem o přehlédnutí i krajiny vlastního dospívání, je tato kniha se svým pomalým tempem střídání ročních období, rozvažováním nedospělé mysli nad sebou i světem a s bouří nově objevených vášní tím pravým pro vás. Lze jen přisvědčit, že román za svůj šedesáti pětiletý život nic ze svého mládí a svěžesti neztratil.

Ukázky:

Str. 9: Jedna z prvních věcí, jimiž jsem se pyšnil, bylo moje jméno. Brzy jsem se dozvěděl (mám dojem, že mě o tom informoval on, že Arktur je hvězda. Nejrychlejší a nejjasnější světlo souhvězdí Pastýře na severní obloze! A že tohle jméno navíc nosil v dávných dobách jeden král, který velel zástupu věrných, a ti všichni byli udatní, stejně jako jejich král, a ten král s nimi jednal jako rovný s rovnými, jako se svými bratry. Bohužel jsem později zjistil, že tenhle slavný britský král Arthur, zvaný taky Artuš, nepatří do hodnověrné historie, že je to jenom legenda; a tak jsem ho odsunul a dal přednost jinými, historičtějším králům (legendy byly podle mě dětinské záležitosti).

Str. 77: V posledním úseku cesty se ve mně probudil mírný zájem: tohle bylo totiž po tolika letech poprvé, co měl Dům mládenců přivítat nějakou ženu, a moje nevěřícnost si pohrávala s jistým zvídavým očekáváním. Co se stane, až za chvíli spolu s ní překročíme práh? Skoro jsem začal očekávat nějaké záhadné a varovné znamení, strašlivý otřes zdí… ale nestalo se vůbec nic. Jako vždycky jsem našel pod kamenem, kam jsem ho uložil při odchodu, klíč od vstupních dvířek, která se poddajně otevřela, a my, trochu prokřehlí z té jízdy v otevřeném voze, jsme vstoupili do tichého zámku Geraceových. Dům byl prázdný (Constante se jako obvykle v poledne vrátil na svůj statek) a můj otec kráčel před námi zavřenými mlčenlivými místnostmi a otvíral dveře i okna dokořán, jako pokaždé, když přijel. Některé z dveří bouchaly, přivírané severákem, který se právě zvedl a umetal oblohu až do nedozírna.

Str. 99: „Ty se směješ, co?, ale on tě za chvíli ten smích přejde. Myslím, že nastala chvíle, abych ti odhalili věc, kterou jsem ti dosud zamlčel. Souhlasíš, Arturo? Je správné jí informovat, když je z ní teď paní Geraceová? Takže podívej, děvenko? V naší rodině máme záhadu! Ví o ní celé městečko: tenhle zámek navštěvují duchové. Ten můj předek je totiž velký pán a pořádá tu i nadále divadelní představení a bály pro zlatou mládež, jako když byl naživu: jediný rozdíl, to dá rozum, tkví v tom, že teď jsou všichni jeho hosté přízraky, vlastně JEŠTĚ NĚCO HORŠÍHO. On samozřejmě nezve ženské duchy, protože, jak víš, ženy nenávidí. Jeho hosté jsou samí muži, mladíci a chlapci, kteří zemřeli v rozpuku let, a všechno to jsou, abys věděla DUŠE ZATRACENCŮ!

Str. 244: Později jsem se dozvěděl, že ta má naprostá absence trvala asi osmnáct hodin, ale pro mě za mě by mohla trvat i pět set let, a vyšlo by to nastejno. Jakkoli jsem ve své mysli pátral, a to i později, po nějaké stopě z těch osmnácti hodin (které přitom byly vyplněné pohyby, hlasy a rámusem kolem mě, jichž jsem byl středem!), nemohl jsem nic najít. Ta přestávka pro mě není ani snem nebo zmateným stínem: je to nic. A od chvíle, kdy jsem se pokoušel přesunout ze slunce na planině, až do mého prvního procitnutí za svítání následujícího rána pro mě neuběhl ani okamžik.