José Saramago: Putování jednoho slona - kniha na měsíc září 2018

José Saramago: Putování jednoho slona 

vydalo nakladatelství Plus (Albatrosmedia a.s.) v roce 2018 (1. vydání), z portugalštiny přeložila Lada Weisová, EAN: 9788025908235

Portugalský nositel Nobelovy ceny za rok 1998 José Saramago (1922 – 2010) je i Čechách čtenářům dobře znám (romány Slepota, Kain a Baltasar a Blimunda). V rodném Portugalsku plnil roli kritického intelektuála marxistického ražení a není divu, že nebyl v dobrých vztazích s církví a se státem. Ostatně doba diktatury Antónia Oliveira de Salazara intelektuály tlačila do protináboženského a protiinstituciálního postoje. Skutečnost, že byl Saramago nepohodlný i pro normalizační vydavatele, je zřejmá z toho, že jeho první dílo v České republice vyšlo až v roce 1998.

Novela Putování jednoho slona je spíše krotkou prózou, jejíž děj skandál jako starší román Evangelium podle Ježíše Krista určitě nevyvolal. Autor na sklonku svého života (2008) na půdorysu pikareskního románu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Rom%C3%A1n#Pikareskn%C3%AD_rom%C3%A1n) glosuje nemilosrdnou technologii moci v politice, v náboženství i v mezilidských vztazích. Protože člověk potřebuje pro osvědčení svého skutečného já nějaký mimořádný podnět, přichází zvíře, jehož v renesanci znalo jen minimum lidí (a ti jen z obrázků), tedy slon indický jména Šalamoun.

Kniha počíná v roce 1551 v Belému v Portugalském království za časů krále Jana III. Král vlastní slona, který do Evropy přicestoval z tehdejší portugalské kolonie v Goy (Indie). Spolu se slonem přibyl mahut Subhro a druhá hlavní postava novely (onen slibovaný pikaro, leč spíše melancholické letory). Slon a mahut žijí poněkud pozapomenutí v přímořských stájích (ano, na atrakce se brzy zapomíná); o zvířeti se začne mluvit až při přemítání, jak uctít arcivévodu Maxmiliána II. Habsburského, t.č. regenta Španělského království, který pobýval ve Valladolidu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n_II._Habsbursk%C3%BD). A rozhodne se Šalamouna darovat (i s mahutem) Maxmiliánovi; ostatně řeší tím i nákladnou péči o zvíře, které denně zkonzumuje dva balíky sena. Cesta z Belému přes Valladolid, Janov, Padovu, Benátky, Brixen, Innsbruck, Linec do Vídně (kam průvod dochází na počátku roku 1552) poskytuje prostor pro znázornění řady prostředí od prostých honáků dobytka, přes vojáky, kněze až k rádcům a panovníkům. Vyprávění je úmyslně ahistorické. (Skoro) vševědoucí vypravěč glosuje události       u vědomí věcí budoucích a ironicky i empaticky, jedovatě i s pochopením popisuje, že dnes i v minulosti se lidé brali o své postavení a důstojnost, hrbili se před mocnými a šlapali do chudácích; avšak i soucit a pochopení není vynález dneška. Sympatické je, že starosti J. Saramaga, starosti mahuta Subhra (a i slona Šalamouna / Sulejmana), i naše starosti jsou často podobné a že nad nedostatky života je lepší se zasmát, než se jimi užírat a intrikovat proti druhým ke zlepšení svého (pomíjivého) postavení.

Ukázky (pozn. zvláštnosti interpunkce a pravopisu odpovídají záměru autora a překladatele):

Str. 21 O tři dny později, krátce po poledni dorazil k branám paláce nejvyšší štolba následovaný svou družinou, kterou prach cest spolu s neodmyslitelným pachem lidského i zvířecího potu připravily o část původního lesku, seskočil z koně, oprášil si oděv, vystoupal po schodišti a vešel do předsálí, kam ho spěšně nasměroval vrchní lokaj, i když bude lepší rovnou přiznat, že si vůbec nejme jisti, jestli v těch dobách takový titul skutečně existoval, al zdá se nám příhodný pro postavu na hony čpící směsicí samolibosti a falešné pokory. Král se nemohl arcivévodovy odpovědi dočkat, proto nově příchozího bez prodlení přijal. Není divu, že s ohledem na význam okamžiku byla v audienčním sále přítomna i královna kateřina, která, jak je známo, se z rozhodnutí svého manžela a krále pravidelně účastnila sněmů, kde nikdy nehrála roli pasivního pozorovatele. Teď však měla královna kateřina ještě další důvod, proč chtěla být při tom, až se bude dopis okamžitě po doručení číst, neboť chovala slabou, byť nanejvýš nepravděpodobnou naději, že arcivévoda maxmilián napsal odpověď německy, a v tom případě by osoba k překladu nepovolanější byla už na místě, takříkajíc po ruce, připravená pracovat. Král převzal svitek z rukou nejvyššího štolby, sám rozlomil arcivévodovu pečeť, rozvázal stuhy, list rozvinul a z jediného pohledu mu bylo jasné, že text je psán latinsky.

Str. 84 Věřím, že v šalamounově hlavě se nevědět a nechtít spojuje v jeden velký otazník o světě, ve kterém má žít, a vlastně si myslím, že takový otazník máme všichni, lidé i sloni. Jen to dořekl, napadlo ho, že vyslovil pitomost, kandidující na četné místo v seznamu floskulí, Ještě štěstí, že mi nikdo nerozuměl, mumlal si, když šel pro slona, před falešnými moudry nás naštěstí schrání neznalost. Muži venku už netrpělivě přešlapovali a nemohli se dočkat, až vyrazí na cestu, půjdou raději po levém břehu doura až do porta, které mělo pověst pohostinného města a kde se někteří hodlali usadit, jakmile se vyřeší odměna, kterou jim mohli vyplatit jen v lisabonu. Stáli tam ponoření do vlastních úvah, když se objevil šalamoun a čtyři tuny masa a kostí a tři metry výšky ztěžka kráčely přímo k nim. Několika méně odvážným se sevřel žaludek, když si představili, že by se během loučení něco zadrhlo, protože, jak jsme už uvedli, o událostech, jako je loučení mezi příslušníky různého živočišného druhu, se nelze nikde dočíst. Subhro doprovázený pomocníky, jejichž sladké nicnedělání, kterým si krátili čas už od lisabonu, za chvíli skončí, trůnil na šalamounově širokém hřbetě a to jen umocnilo neklid v řadách stojících mužů. Všichni si teď kladli jedinou otázku, Jak nás zachrání, když je tak vysoko. Obě řady se několikrát zavlnily, jako by se do nich opřel silný vítr, ale nerozutekly se. Stejně by to bylo zbytečné, protože slon byl už u nich. Subhro ho přiměl zastavit před prvním mužem zprava a zvučným hlasem řekl, Natáhni ruku dlaní vzhůru. Muž učinil, jak mu nařídili, a napřáhl zdánlivě pevnou pravici. Vtom slon vložil do otevřené dlaně konec chobotu a muž mu odpověděl instinktivním stiskem, jako by to byla ruka člověka, přitom se snažil ovládnout stažené hrdlo, z něhož, pokud povolí, by mohl vyjít vzlyk. Subhro nahoře s chápavým výrazem sledoval, jak se muž od hlavy až k patě chtěje. U vedle stojícího muže se pantomima více méně opakovala, ale objevil se i případ, kdy obě strany rozloučení odmítly, člověk nenapřáhl ruku ani slon nezdvihl chobot, čím obě strany vyjádřily silnou, pudovou antipatii, kterou nikdo nedokázal vysvětlit, protože během cesty se neudálo nic, co by svědčilo o vzájemném nepřátelství.

Obrázek: https://cdn.albatrosmedia.cz/Images/Product/39311081?435C38604E3C4A7B87F3B9A5A43EE8E8&size=normal-6