Do našich farních zamyšlení se zapojila paní Mgr. Jana Vacíková. Děkujeme.

Svátek Svaté rodiny

Co to je svatý a co to je rodina?

Význam slova "svatý" prodělal během dob řadu změn. V době kolem vzniku Nového zákona se jím ještě označovali všichni, kteří věří v Krista, kteří se křtem probudili k novému životu a podílejí se na eucharistickém společenství, tedy prostě křesťané. S rostoucím počtem věřících se smysl slova "svatý" zužuje a čím dále tím více se týká mimořádnosti, s níž se na člověku zřetelně projevuje Boží povolání a vedení, bezpodmínečnost jeho oddanosti Bohu, velikost jeho zážitků a skutků. Svatí žijí na zemi podrobeni všem nezbytnostem pozemského života a vystaveni veškeré bídě; zároveň jsou však živými svědky jiného světa a naplněni jeho tajemstvím. Berou opravdu vážně přikázání milovat Boha a bližního a nežijí jen pro sebe, nýbrž pro všechny. Jestliže se na ně obrátí člověk se svými životními potížemi, cítí, že je chápán a přijímán jako nikde jinde. Láska těchto přátel Božích vychází z nezištnosti, jež může pocházet jen od Boha, a proto usiluje opravdově o blaho druhých. (volně podle Romano Guardini, O modlitbě, str. 213)

Můžeme se pokusit takovou svatost žít i v našich rodinách.

Věděli jste, že náš současný právní řád vůbec nedefinuje, co slovo rodina znamená? Asi se ale shodneme na tom, že ideál rodiny je maminka, tatínek a jejich děti, ale kdo z nás to má? Pak je ještě širší rodina, to znamená spoustu příbuzných k tomu. No, a my víme, že jsme Boží děti, takže de facto tvoříme Boží rodinu všichni. Jejda, a to včetně toho hamižného souseda, který o tom ani neví!

Dnešní liturgické texty ukazují ideál rodinných vztahů, k němuž se chceme přibližovat, a většinou si hned říkáme: „to není nic pro mne“, těm se to říká, oni určitě neměli tolik starostí, jaké máme doma my. Nadto letos, v covidové době.

Myslím ale, že nemá být naším cílem něco nedostižného. To by bylo frustrující. Doufám, že Maria občas houkla na Ježíška, když přišel s roztrhanými kalhotami. Já jsem jednou skočila před auto, abych odtamtud odtáhla svou malou dceru. Když bylo jisté, že to dobře dopadlo, dala jsem jí na zadek. Nejsem si zdaleka jistá, že to bylo proto, aby si to nebezpečí pamatovala. Spíš to bylo vyplavání emocí, které byly nezvladatelné. Přesně se dokážu vžít do Marie, které se ztratil 12letý syn. Teda podle mne byla pěkně naštvaná, když ho našla povídat, jako by se nechumelilo. Ježíše absolutně nenapadlo, že měla strach. A Maria mu to taky vyčetla. O její lásce k němu vůbec nepochybuju a o Ježíšově samozřejmě taky ne. Taky jsem takhle čekávala na svého syna a nevěděla, co s ním je, a strach se mísil se vztekem. Měla jsem a mám ho stále ráda.

Často se říká, že Maria byla tichá. Je to asi proto, že Bible na dvou místech uvádí „Maria to vše uchovávala ve svém srdci“. Tenhle obrat se mi moc líbí a vlastně je to i věta v Bibli, která mi hodně pomohla mít ráda Marii bez sladkobolných nánosů. Zdá se mi, že je to i naše cesta. Je spousta věcí, kterým nerozumíme, ale můžeme si je v srdci schovat pro příhodnější čas porozumění. Můžeme s důvěrou přijímat náš příběh, příběh naší rodiny, ať už té nejužší, širší nebo lidské. Svatá Rodina měla ve svém příběhu dost strašné věci. Kam se na ni se svými starostmi hrabeme. Můžeme tak od ní čerpat síly a učit se přemáhat strach, nepočítat křivdy a milovat v duchu definice svatosti, kterou jsem uvedla na začátku této úvahy.