#backtoschool - nedělní zamyšlení Magdy J. - 22. neděle v mezidobí

#backtoschool

Kdo by neznal zákon zachování prvních prázdných lavic! K jeho naplnění dochází pravidelně 1. září, kdy si starší školáci přivstanou, aby si mohli ve své nové třídě zajistit zdánlivě klidný školní rok již třeba výběrem vhodného místa k sezení. Čím je pozice vzdálenější od katedry, tím lépe.

Židovská mystika nazírá studium jako formu kontemplace. Učitel a jeho učitelování jsou pak zdrojem dění, které má za cíl přimět žáka k myšlení, konání a osvojování nových znalostí, schopností, dovedností a zorientovaných postojů. Kde se ovšem stala ta chyba, že žáci celý tento proces vnímají jinak a netouží být svému mistrovi co nejblíže?

Stejně jako se v současné církvi kriticky vyhrazujeme vůči klerikalismu, probíhá ve školství proces proměny role učitele. Pedagogika moci se nahrazuje pedagogikou doprovázení. Učitel už výhrůžně netřímá rákosku (snad ani tu pomyslnou), ale nabízí pestrou paletu metod a forem, jak dojít k cíli. Strategii win-lose (vítězství jednoho je porážka druhého) vystřídala bezesporu strategie win-win. Učitel i žáci kráčejí stejnou cestou, mají společné cíle a jeden bez druhého je naplnit nemohou. Ve školách se pěstuje podporující a bezpečné klima, práce s chybou se již dávno stala speciální pedagogickou disciplínou. Sumativní hodnocení známkami je průběžně nahrazováno hodnocením formativním, tedy slovy.   

Možná mi ale nyní namítne pozorný čtenář žijící v jedné domácnosti s dětmi školou povinnými, že realita české školy je na hony vzdálena mým snovým představám. Děti jsou nuceny sedět hodiny a hodiny na tvrdých židlích v ošklivých učebnách a poslouchat uspávače hadů, kteří do nich silou norimberského trychtýře lijí kvanta informací nepotřebných pro život. Následující den jsou pak žáci testováni z toho, co si předchozí den zapamatovali a třetího dne budiž veškeré úsilí a trápení zapomenuto. A tak pořád dokola. Ano, i tak může bohužel výuka vypadat.

Součástí procesu změny je vývoj. Odborníci na vzdělávání jsou si vědomi bolestí českého školství a pomalu se snad začíná blýskat na lepší časy. Ministerstvo budoucnosti (MŠMT) vydalo v roce 2020 závazný dokument s názvem Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Součástí stanovených strategických linií je právě proměna obsahu, způsobu a hodnocení vzdělávání. Autoři dokumentu si naštěstí uvědomují, že zásadní podmínkou pro změnu celého systému je i nutná podpora přípravy a práce pedagogů a v neposlední řadě navýšení financování ve školství a zajištění jeho stability. Pokud se totiž v současných školách dějí změny k lepšímu, jsou často závislé pouze na osobním nasazení lidí, kteří z děravé lodi vylévají vodu, někdy ovšem za vysokou cenu, kterou může být ztráta soukromého života, narušení osobních vztahů a ne zcela výjimečně až vyhoření.

V dnešním úryvku z Lukášova evangelia se setkáváme s Ježíšem, který byl pozván na hostinu a vystupuje zde v roli učitele. Svá slova adresuje jak hostiteli, tak i křesťanské komunitě, která se schází k slavení eucharistie. Jestliže hostitel ve shodě se zvyklostí zve přátele, bratry a příbuzné a své bohaté sousedy, zůstává mezi svými, kteří mu mohou jeho pohostinnost stejným způsobem oplatit. Ježíš však kritizuje toto počínání, které se vědomě či nevědomě zakládá na zištnosti a vyrovnání zájmů. Pokud se má uskutečnit hostina, při které bude zvláštním způsobem patrná láska, pak jsou čestnými hosty ti, kteří ve své bezmocnosti nejsou schopni pozvání opětovat, jmenovitě chudí, zmrzačení, chromí a slepí.

Pozvání ke studiu lze v duchu židovské mystiky chápat jako pozvání ke kontemplaci či modlitbě. Procesu učení by se měli účastnit všichni bez ohledu na svůj původ, rodinné či socioekonomické zázemí. Stejně jako bychom z eucharistického shromáždění neměli nikoho vylučovat, tak i máme dbát na rovnost přístupu ke kvalitnímu vzdělávání. A právě tento princip je jednou z mnoha bolestí českého školství a speciálně našeho regionu, Karlovarského kraje. Nedostatečná motivace ke studiu zde souvisí například i s častou tíživou socioekonomickou situací rodin, která se v posledních letech v důsledku ztrát zaměstnání (epidemie covidu-19), ale i kvůli vzrůstající inflaci a obavám z budoucnosti zvyšuje. Děti vyrůstají v nestabilním a nepodnětném rodinném prostředí, nevyhovujícím bydlení, nezdravém stresujícím životním stylu, často bez možností účastnit se plnohodnotně školních i mimoškolních rozvojových aktivit. Strategie 2030+ uvádí: „Při zohlednění indexu domácích zdrojů pro učení (vlastní stůl, vlastní mobil, internetové připojení a PC) pak lze konstatovat to, že krajské vzdělávací systémy, opět především v Karlovarském, ale i v Ústeckém kraji, nejsou schopny kompenzovat špatné domácí zázemí (vybavení domácností, vzdělání rodičů) …“ Důsledkem je pak velmi nízká mezigenerační vzdělanostní mobilita v ČR. Rostoucím nerovnostem a rané selektivitě (brzké rozřazování žáků do různých vzdělávacích drah: ZŠ, gymnázia, výběrové školy) by mělo v první řadě zabránit zvyšování kvality výuky na 2. stupni ZŠ a výrazná podpora inkluze.

Sociolog Daniel Prokop tuto situaci ve své knize Slepé skvrny trefně komentuje slovy: „V systému, kde třídění podle talentu a aspirací rodičů probíhá již v raném věku, spolu doktor a zedník naposledy studují v páté třídě. … Takřka polovina lidí v aktivním věku, kteří nedosáhli na maturitu, má v Česku nízký ekonomický i sociální kapitál. Nejenže patří do chudší půlky společnosti, ale navíc mají méně kontaktů, kterými si mohou různě vypomáhat a svou situaci vylepšovat. … Segregujícím systémem si budujeme mladou generaci, která v době ekonomické stagnace a krize přejde do obrovské nezaměstnanosti. A stát poté vydá o mnoho více, než kolik ušetřil na vzdělávání těchto dětí a jejich vyčlenění z normálních škol.“ 

Pokud chce česká školská politika vzít náročné ambice dobrého hostitele na sebe, musí uspořádat hostin hned několik. Na první z nich si pozve pracovníky vzdělávacích institucí stejně jako služeb sociálních (OSPOD, úřad práce, podpora bydlení) a zdravotnických (pediatrie, dětská psychologie a psychiatrie). Nezapomene pak ani na pracovníky neziskových organizací, které se věnují práci s rizikovými rodinami. No a na druhou hostinu už pak dorazí všechny děti. Děti zvídavé a lačné po poznávání, děti s individuálními zájmy i vzdělávacími potřebami, děti, které mají právo vyrůstat v podnětném a bezpečném prostředí, jehož jsou neodmyslitelnou součástí. A třeba se hned zaplní i ty první lavice.

 „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ (Kaz 11,1)