Nedělní zamyšlení

Pacient přede mnou skoro svítil jako nazelenalý citron – tak těžkou měl žloutenku. Od minulé návštěvy v obličeji zase ztratil svaly a podkožní tuk. Takže když promluvil, zdály se jeho zuby nepřiměřeně velké a proti žloutenkou změněné barvě kůže nepřirozeně bělostné. Vytiskla jsem mu zprávu a recepty a doporučení na interní ambulanci, kam jsem ho posílala k zajištění drenáže žlučových cest uzavřených nádorem slinivky.

Evangelijní text k této neděli využívá obraz, který sice má zakotvení ve starozákonních příslibech a v každodenním životě čtenářů a posluchačů novozákonních textů v prvních staletích minulého tisíciletí, většině z nás však již mnoho neříká. Naše vědomosti o pasteveckém životě a o péči o hospodářská zvířata jsou odvozeny z vysloveného v kostelích a přečteného v biblických komentářích; rozhodně nevycházíme ze svých osobních zkušeností a zážitků.

Když se dnes na Velký pátek mé prsty zlehka dotýkají klávesnice notebooku, myšlenkami jsem ještě daleko předaleko v Turecku, přesněji v Efezu, archeologickém parku, který se nachází přibližně 50 km na jih od Izmiru, dříve Smyrny. Obřím areálem plným více či spíš méně dochovaných antických památek nás provází paní Kateřina a upozorňuje na některé z turisticky atraktivních záležitostí.

23.12.23 Poslouchám mši a nechce se mi věřit: Růže pro vraha??? To snad nemůžou myslet vážně??? Chudáci rodiče, příbuzní obětí!!! Jak tohle můžou ustát? Mše skončila a já nemůžu myslet na nic jiného, pořád mi zní v uších - růže pro vraha, růže pro vraha....

Pan farář říká, že pro psychoterapeutku, zároveň křesťanku, není pozitivnějšího tématu než vzkříšení. Zprvu mne žádná souvislost s pojmem vzkříšení nenapadla. Co k tomu mohu říci?

Nejvýznamnějším obdobím církevního roku je Svatý týden, který začíná právě dnes, květnou nedělí. O tomto svátku můžeme obrazně říci, že má nádech světla a radosti, ale i smutné inverzní šedi. Žehnáme ratolesti a zároveň čteme pašije, které připomínají utrpení. Připomínáme si radostné vítání Ježíše při jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma. Nadšení ale netrvá dlouho. Již za pár dnů budou mnozí z těch, kdo ho s jásotem vítali, volat po jeho smrti.

Dnešní text evangelia líčí Ježíšův příchod do Jeruzaléma před osudnými Velikonočními svátky. Ježíš je v centru pozornosti, především proto, že nedávno vzkřísil Lazara. Možná je to důvod, proč ho chtějí vidět poutníci z Řecka. Ježíš je, ale už „někde jinde“, začíná mluvit o sobě a své smrti. Z mého pohledu je zajímavé, kdy svoji smrt označuje jako oslavení. Jak si tento paradox máme vysvětlit?

Verše uvedené v dnešním čtení z evangelia z rozhovoru Ježíše s Nikodémem patří mezi nejznámější verše v Bibli. Pamatuji si, jak jsme se dívali v době socialismu doma na televizi na přenos skoků na lyžích ze zahraničí, kde ve spodní části, na kterou byl vždycky záběr při doskoku lyžaře, stál mezi diváky člověk s cedulí, na které měl napsáno J 3,16.  Vnímala jsem to tehdy jako spojení na dálku s někým, koho jsme neznali, ale kdo věří v Boha jako my.

Jan popisuje tuto událost trochu jinak než ostatní evangelisté. Učedníci do té doby viděli především Mistrovu laskavou a dobrotivou stránku, setkali se s ní nejen osobně, ale i při Jeho službě druhým, když je uzdravoval a činil v jejich prospěch různé divy. Nyní však byli svědky skutečného hněvu Ježíše, který si udělal z provazů důtky a v předvečer velikonočních svátků vyhnal z chrámu všechny prodavače a směnárníky, jejich stánky zboural, peníze rozsypal a dobytek rozehnal.

Na začátku mého zamyšlení si dovolím být osobní… Již od mého útlého dětství mne fascinovaly hory. Od časných školních let jsme spolu s rodiči a sourozenci trávili každé léto několik týdnů v malé chatě pod Západními Tatrami, v Podbanském.  Pomyslným vrcholem těchto pobytů bylo vždy zdolání jednoho nebo více okolních kopců – Kriváně, Ostrého Roháče, Rysů a mnoha dalších. Tak se prohlubovala má příchylnost k horám, a  po zdolání těžších výšlapů jsem se na vrcholu vždy cítil jako v ráji.

Postní doba není trápení člověka nebo cvičení v sebezáporu, nýbrž především cesta k Bohu, zvláštní příležitost k setkání s Bohem, přiblížení k Bohu. To je její smysl. A zároveň je přípravou na slavnost Velikonoc a slavnost našeho definitivního setkání s Bohem. Evangelium píše o Ježíšově pobytu na poušti a o jeho pokoušení ďáblem. Tato událost se udála bezprostředně před Ježíšovým vystoupením na veřejnost v Galileji a byla zřejmě přípravou na toto působení.

O malomocenství se píše ve SZ i NZ. Malomocný je považován za nečistého, a to nejen z hygienického hlediska, ale především jde o kultickou čistotu a nečistotu. Pro Izraelce byly nemoci důsledkem působení nečistých mocností nebo trestem za porušení dobrého Božího řádu. O čistotě a nečistotě malomocného rozhoduje kněz.  Kněz bdí nad tím, aby bohoslužebné řády nebyly přestupovány, jinak by nastal zmatek, a to by uvalilo trest a záhubu na celé společenství.

Starý zákon patří k nejinspirativnějším knihám vůbec, nicméně výklad textů je často obtížný. Kniha Job ukazuje, že Boží plány se neřídí měřítky lidské spravedlnosti a naším pojetím viditelného světa: Bůh člověka ve všem přesahuje. Začneme slovem „svízele“, což znamená v hebrejštině nucenou službu, kterou člověk musel vykonat buď jako voják nebo jako otrok.

Pacientka v ordinaci, VŠ vzdělaná žena, stejně stará jako já, dlouze brečí a současně se omlouvá za své slzy. Pacienti v ordinaci pláčou docela často a většinou se u toho omlouvají. Spíše výjimečně brečí kvůli vysoké intenzitě bolesti. Mnohem častěji ze smutku nad ztracenými možnostmi, nad ztracenou blízkou osobou nebo nad ztraceným zvířecím kamarádem. Tato pacientka plakala, protože nechtěla jít na neschopenku. Nakonec to vzdala a na neschopenku šla.

Všechny biblické texty k 3. neděli v mezidobí jsou spojeny s tématem samoty. Ne zjevně. Jonáš odchází do Ninive z kruté samoty v žaludku kytovce. Sv. Pavel radí žít s odstupem, se kterým bude zpravidla spojena zalidněná samota. V době uvěznění Jana Křtitele pobýval Ježíš na bezlidné poušti. A čím je samota pro nás? Má nějaký přínos, nebo z ní prcháme do hlučného davu digitálního vesmíru? Musí vést samota k osamělosti?

Když jsem se v předjaří roku 2014 stěhovala na svou současnou drahovickou adresu, v KV již osmou, měla jsem jakožto nanejvýš systematický jedinec jasný plán, jak z nového bytu vytvořit domov. Rovnou jsem přeskočila kapitolu feng-šuej, která se v minulých letech ukázala jako úzkostlivě nadbytečná, a pustila se do realizace svého vlastního patera. 1. Seznámit se s nejbližšími sousedy vlevo vpravo, nad i pod (pořešeno upečeným velikonočním beránkem);

Janovo Evangelium začíná Slovem, které bylo na počátku ještě před stvořením světa, a vrcholí Slovem, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. V Ježíši Kristu se otevřela nová cesta k Bohu, cesta od pouhé existence ke Smyslu. Boží věčné a nekonečné Slovo se stalo člověkem a začalo existovat a působit i v omezeném prostoru a v omezeném čase. Mystérium, které bylo dříve lidské přirozenosti skryté, se stalo očím viditelné a rukám dotknutelné.

Svátek Svaté rodiny 31. 12. je dobrý čas přemýšlet o smyslu rodiny v dnešním světě. Je konec jednoho roku, začne nový a my lidé rádi rekapitulujeme, co se letos povedlo a zároveň si dáváme různá předsevzetí, která nejsou v podstatě špatná, ale mnohdy nesplnitelná. Chybí nám vůle, odvaha, někdy i vytrvalost a tak často naše předsevzetí hodíme za hlavu a odložíme na další rok.

Kde je Bůh? Možná jste si někdy položili tuto otázku. Běžně ji slyším v souvislostech s válkou a utrpením. Kde byl Bůh, když byla pandemie a umírali lidé? Kde je Bůh, když je válka na Ukrajině, nebo válečný konflikt v Izraeli? Kde je Bůh když trpím? Kde je ten Bůh?

Podstatou vyprávění je početí z Ducha svatého. Kromě tohoto důležitého sdělení příběh ukrývá i jiná sociálně závažná témata, jako např. uplatňování moci. Nejprve extrahujeme z textu problém, v dalším kroku se pokusíme aplikovat vhodný klíč k pochopení problému a nakonec se podíváme do současnosti.

V Evangeliu dnešní liturgie, třetí neděle adventní, máme před sebou  kněze a levity, kteří mají zjistit, zda Jan (v Evangeliu schází označení „křtitel“) není ten očekávaný Mesiáš. Po jeho záporné odpovědi se ho ptají: ‚‚Proč tedy křtíš?“ Jediným úkolem Jana je, že svědčí o Ježíši. Sám říká, že je tím, kdo hlásá příchod Pána, dokonce jeho přítomnost. To, co dělá Jan Křtitel, nevychází z pocitu povinnosti, je to spíše srdce zasažené Pánem, je to nadšení z jeho příchodu.

Toto zamyšlení začínám psát krátce po mši první neděle adventní, jejíž texty nás vyzývají k bdělosti. A také po poslechu promluvy pátera Halíka, ve které o nás křesťanech mluví jako o oněch vrátných, kteří mají za úkol bděle strážit bránu tohoto světa otevřenou, protože Pán přijde a přijde znenadání, v jakoukoli denní nebo noční hodinu. Texty dnešní neděle přitvrzují.

Začíná Advent, nový liturgický rok. Letos nejkratší, jaký jen může být. Přála bych si, aby byl NETRADIČNÍ, proto si dovolím nabídnout vám několik tipů na zamyšlení, nebo k diskuzi a jednu malou, zcela nenáročnou aktivitu.

V bibli se slovo se základem „král“ objevuje v 3 157 verších. Většina je ve Starém zákoně. Ježíš sám sebe většinou nazývá Syn člověka, velmi často mluví o království Božím. Je to něco, čemu věří, čemu slouží a k čemu vede, ale jako by tomu nekraloval. S touto funkcí je napřímo konfrontován až Pilátem: Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ Mt 27,11, podobně i Mk15,2, Lk 23,3, J 18,33-36.

Vážení přátelé, k dnešnímu zamyšlení byly tři čtení, které uslyšíte v neděli 19.11.2023. Vidím v nich souvislosti, první je krásná chvála řádné ženy Př 31,10-13.19-20.30-31, druhé poněkud stresující o příchodu Pána jako zloději v noci 1Sol 5,1-6, pár slov napíšu k evangeliu Mt 25,14-30, tak sem kopíruju jen to: Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:

Boží království, nebo také nebeské království je jeden z klíčových pojmů u sv. Matouše. Ke skutečnosti nebeského království se sv. Matouš vrací mnohokrát. Podobenství vždy srovnává známou skutečnost s něčím neznámým. Pomáhá nám pochopit duchovní pravdu na základě běžných předmětů, událostí a vztahů. Podobenství vybízí posluchače k objevování pravdy a současně ji zahaluje před těmi, kteří jsou příliš líní nebo zatvrzelí, nechtějí naslouchat.

Starozákonní kniha Malachiáš je řazena mezi prorocké knihy, tzv. 12 malých proroků. Ale její název Malachiáš, což znamená v překladu „můj posel“, patrně neoznačuje vlastní jméno proroka. Doba sepsání této knihy bývá vymezována dokončením druhého chrámu a příchodem Ezdráše s Nehemiášem asi v 1. pol. 5. století př. Kr. To byl čas rozmachu perské říše. S obnovou chrámu ale nedošlo k obnově života izraelského lidu.

"Miluj Pána, svého Boha, a svého bližního jako sám sebe." Krásný text, s velkým obsahem. Tak a co vlastně znamená milovat sám sebe? Nezavání to egoismem a samochválou, co prý smrdí? Mnozí byli vedeni k tomu spíše milovat ty druhé, dokonce máme milovat své nepřátele.

Pavel, Silván a Timotej přešli asi r. 50 z Malé Asie do Makedonie. Tam navštívili nejprve Filippy, kde „přestáli utrpení a urážky“ (1 Sol 2,2). Odtud se vydali dále na západ po Via Egnatia a po asi 150 km přišli do Soluně a tam hlásali evangelium.  Nevíme, jak dlouho Pavel v Soluni pobýval, ale zdá se, že Soluňany měl velmi rád.  Protože přání milosti a pokoje je přáním největších darů, které pro své spojení s Bohem skrze Krista můžeme dostat. 

Dvacátá pátá kapitola knihy proroka Izaiáše je chvalozpěvem o Hospodinových mocných divech. Hora Sión je ve Starém zákoně obrazně místem Hospodinova příbytku a bude i místem hostiny, kterou Bůh vystrojí povolaným. Obecenství stolu je bráno jako společenství lidí téhož ducha a téže spirituality. Odstraněním závoje a přikrývky je lidu umožněno prohlédnout a spatřit slávu Boží. Prorok oznamuje konec panství smrti a nastolení věku života, pokoje a radosti.