Farní nástěnka

Svatý pro měsíc únor 2012

 

Svatý pro měsíc únor

 

Sv. Flavián, zemř. 449 – biskup konstatinopolský, 18. února

I v měsíci únoru má svátek řada svatých – církevních hodnostářů. Poučný je život a činy sv. Flaviána, oběti boje o monofyzitizmus. Všechny životopisy sv. Flaviána se soustřeďují na poslední dva roky jeho života. Pro své schopnosti byl roku 447 povýšen na patriarchu v sídelním městě východořímského císaře Cařihradě. V tehdejší době nebyly sféry světské a církevní moci zdaleka tak oddělené jako v dnešní době. Světští panovníci si udržovaly velký vliv na církevní záležitosti a byla-li příležitost, církevní spory využili pro své účely.

V tehdejší době bylo zvykem, aby nový patriarcha jako projev úcty poslal císaři požehnané chleby. Tento zvyk se v centru moci a bohatství změnil na darování zlatých chlebů. Flavián se zvyku vzepřel a poslal císaři Theodosiovi II. chleby obyčejné. Císařův ministr eunuch Chrysafius vyžadoval zlaté. Flavián odmítl a konflikt byl tu.

V té době Eutyches, představený cařihradského kláštera začal šířit učení o monofysitismu. Učil, že Kristus měl pouze Božskou přirozenost, která tu lidskou zcela pohltila, takže jeho lidské tělo bylo jen zdánlivé. Flavián s podporou římského biskupa oponoval a Eutycha odsoudil. Eutych hledal ochranu u císaře a jeho rádce Chrysafiuse. Císař svolal na popud Flaviánových nepřátel v roce 449 sněm do Efesu. Jeho předsedou byl alexandrijský biskup Dioskuros, Eutychův spojenec. Alexandrie byla druhým a konkurenčním centrem východního křesťanství, které často využilo příležitosti k zahanbení konstatinopolského patriarchy. Tento sněm byl nazván loupežnickou synodou. Flaviánovi byl na sněm zamezen přístup, přístup měli přívrženci Eutychovi. Dopis papeže, který byl poslán Flaviánovi na jeho podporu, se nečetl, pravověrným biskupům bylo za účasti palácové stráže vyhrožováno smrtí, pokud se nepodřídí. Dioskur dosáhl odsouzení Flaviána jako původce sporů. Flavián byl zbaven úřadu, ztýrán a poslán do vyhnanství. Cestou do vyhnanství zemřel. IV. Chalcedonský sněm v roce 451 dal následně Flaviánovi za pravdu a monofysitismus byl zavržen.

Zajímavé jsou dva momenty. 1) V době Flaviánově šlo při hájení nepopulárních názorů v církvi často o život (právě s ohledem na kolize zájmů světské a církevní moci). Pokud je tomu dnes jinak, je to dobře nebo to není dobře? 2) Flavián i u vědomí rizik, které jeho názor mohl nést (a nesl), dovedl vystoupit proti tradičním zvykům, které se staly nesmyslnými a odporujícími původním účelům. Na stranu druhou dokázal v oblasti věrouky setrvat na tom podstatném (učení o dvojí přirozenosti Ježiše Krista) a své názory veřejně hájit (přes negativní důsledky pro jeho osobu). Je tomu tak v církvi i dnes?

Odpovědi na tyto dvě otázky vedou k otázkám po úkolech současného pojetí biskupského úřadu. I když jsou stávající podmínky života zcela odlišné (církevní spory jsou světské moci povětšinou lhostejné a naopak), oddělenost sféry světské a církevní je až tak velká, že Augustinova představa obce Boží a obce světské byl naplněna velmi zvláštním a nežádoucím způsobem. Biskupové se ke zvykům soudobé společnosti moc nevyjadřují (ač jim za to nic nehrozí) a současná diskuze o věroučných otázkách okolní svět vůbec nevzrušuje (ač by Dobrá zpráva měla zaznívat tak, že by to adresáty nemělo nechávat lhostejnými).

pramen textu http://catholica.cz/index.html?id=548, http://www.htfpraha.ic.cz/nezatridene/cirkevnidejiny.pdf, Vrána K. a kol. : V jednom společenství, Vyšehrad 2009

pramen obrázku : http://www.farnost-zizkov.cz

Svatý pro měsíc leden 2012

 

Sv. Jan Almužník (Milostivý), nar. 522 na Kypru, zemř. 619 (či 620) tamtéž – biskup alexandrijský, 23. ledna



Církev je hodnocena v souvislosti s navracením majetku státem jako převážně neužitečná. V minulosti se o chudé a nemohoucí starala převážně církev. Dnes má v péči potřebné zejména stát a obce. Je nasnadě otázka, jaké úkoly či cíle zvolí za místní církev (či spolu s ní) církevní představení, zejména biskupové. Určitě není úkolem hierachie (jen) mediální zviditelnění, přesto může zarážet, že většina našich spoluobčanů nezná místního biskupa.

Mohou v tom představeným pomoci příklady světců? Připomeňme si příběh jednoho angažovaného biskupa, sv. Jana Almužníka. Jan byl nepochybně mezi svými ovečkami oblíbený. Traduje se o něm řada příběhů, některé si lze v dnešních kulisách představit jen těžko... Jan proslul péčí o chudé. Na počátku svého veřejného působení nechal sestavit seznamy chudých a o ty se cíleně staral, říkal jim moji pánové a nadřízení. Protože seznam byl nad očekávání rozsáhlý, radili spolupracovníci biskupovi, aby se raději na své chudé informoval. Jan to odmítl, že evangelium neradí ke zvědavosti ale k velkodušnosti. Stejně tak nedal na upozornění, že chudí se k udílení almužen dostavují opakovaně, v různých převlecích. Jan přikázal dát jednomu takovému dvojnásobnou almužnu, aby obstál v případné Kristově zkoušce (zda dokáže více dát než chudý brát). Jan v jiném případě darovanou drahocennou podušku prodal a peníze rozdal, dárce ji zase vykoupil a opět Janovi daroval a tak to šlo ještě celkem čtyřikrát, až Jan vzkázal dárci, že změří síly, kdo se dříve unaví. Jan dokázal pružně a vtipně reagovat na nezdvořilost některých svých oveček. Protože při liturgii vycházeli z kostela na kus řeči, jednoho dne sám uprostřed bohoslužby vyšel v liturgickém rouchu z kostela a sedl si mezi hovořící před vchod. Na otázku, co se děje, odvětil, že jako správný pastýř je tam, kdo jsou jeho ovečky. Nezdvořilosti se neopakovaly...

Jako jiné příběhy s legendární příměsí nelze je brát vždy doslova a vždy „po našem“. Pro mě je sv. Jan člověkem, který svou moc a charisma vydal pro ty, kdo to potřebovali. Nedal na „dobré rady“ a našeptávání a jednal tak, jak to považoval za správné. Velkorysost je neméně důležitá než opatrnost před lehkomyslností. Z posledního zmiňovaného příběhu je dále zřejmé, že bez vtipu a pružné improvizace nelze pnutí mezi lidmi řešit. Chcete-li sv. Jana navštívit, pobývá v dómu sv. Martina v Bratislavě (od roku 1632).

prameny textu : http://www.acizek.host.sk/teolog/saints/texty/11/12janmilostivy.htm a K. Vrána a kol. : V jednom společenství, Vyšehrad 2010

pramen obrázku : http://www.farnost-zizkov.cz/?akce=litkal-den&den=23&mesic=1

Kniha pro měsíc leden 2012

 


 

Tzvetan Todorov : Strach z barbarů, Paseka 2011 (z francouzštiny přeložil Jindřich Vacek)

Západní civilizaci ovládl strach. Proč vlastně a co s tím lze dělat jsou otázky, které zajímají francouzského lingvistu, antropologa a literárního vědce bulharského původu. Autor není křesťan, což je v knize znát. Ne proto, že by se účelově zabýval církevními skandály či selháními. Pouze nemá zábrany, které i otevření křesťané mají, jde-li o kritické posuzování církve a její minulosti a přítomnosti. Takový pohled „z venku“ je ale pro křesťany zajímavý a podnětný.

V předmluvě autor provokativně rozlišuje země podle jejich převažujících vášní a) chtivosti (rozvíjející se země jihovýchodní Asie, Jižní Ameriky), b) zatrpklosti (typicky arabské státy) a c) strachu (Evropská unie, USA a další). Ve vlastní knize autora zajímají především vztahy zemí strachu a zatrpklosti, protože tyto vztahy jsou maximálně napjaté. Výchozími pojmy jsou pojem barbara (barbarství) a pojem civilizace. Barbarem je ten, kde neuznává lidskost druhých, odlišných od posuzujícího, civilizovaný je ten, kdo to dokáže, aniž by se vzdával svých kultur, kterých má každý vícero podle svého občanského a náboženského založení (kultury autor chápe jako pluralitní, proměnlivé a mravně irelevantní). Je náš vztah k druhým, odlišným civilizovaný nebo barbarský? Je mučení „teroristů“ mravně odůvodnitelné (a civilizované)? Můžeme mít vyšší mravní nároky na druhé než na sebe? Odpovědi jsou jasné. Autor chápe tzv. válku proti terorismu za mravně neodůvodnitelnou a zneužívající náboženské pojmy a obrazy. Mučení druhých za jakýmkoli cílem je barbarstvím a roztáčí spirálu věčné pomsty. Krize strachu (tedy převládání pocitu ohrožení nad ostatními politickými tématy) je krizí našich schopností hájit hodnoty civilizace (např. osobní svobody) a zároveň nezneužívat prostředky vlastní barbarství. Autor analyzuje kauzu vraždy nizozemského režiséra Theo van Gogha, kauzu dánských karikatur islámu a kauzu řezenského projevu Benedikta XVI. Závěry jsou nelichotivé. Veřejně činné osoby musí vážit důsledky svých slov. V éře globalizace tak dochází nepřímo k omezení svobody slova (i výroky neurčené k publikaci se mohou celosvětově rozšířit). Jaký jiný smysl mělo uveřejnění karikatury Mohameda s bombou místo turbanu než muslimy a islám zesměšnit? Jde opravdu o projev svobody projevu? Proč Benedikt XVI. cituje ve své veřejné přednášce prameny, které svědčí o mírumilovnosti křesťanství a krvežíznivosti islámu, když existuje moře pramenů a historických událostí, které svědčí o opaku? Chtěl přispět k pochopení mezi kulturami, mezi náboženstvími? Ano, reakce muslimů a jejich představitelů jsou převážně tristní. Odůvodňuje to ale necitlivé útoky?

A zde citát či autorův návod : „Nemístné směšování pojmů a výpady proti všem muslimům bez rozdílu podněcují nepřátelství, místo aby je oslabovaly, a vzdalují nás od vytyčeného cíle. Museli bychom zapomenout na slovník medicíny používaný v souvislosti s islámem a přestat mluvit o „islámské nákaze“ nebo o „infikovaných muslimech“ - na pozadí se totiž nevyhnutelně rýsuje pokušení chirurgických excizí... Ať už pachatelé (teroristických útoků) říkají cokoliv, takové zločinné jednání není důsledkem žádného náboženství ani kultury. V zájmu obou účastníků tohoto dialogu je vytyčit velmi jasnou demarkační čáru mezi kulturní identitou a politickými volbami, mezi různými podobami duchovnosti a občanskými hodnotami vtělenými do zákonů. Právě díky takovémuto rozlišování dokázaly některé nezápadní země přijmout zásady demokratického zřízení, aniž se musely vzdát svých tradic a zvyků. I na Západě se oddělení zákonů a hodnot na straně jedné a kultury a duchovnosti na straně druhé může stát východiskem politiky uzpůsobené současné společnosti.“ (str. 217). A co na to křesťané?

událost pro měsíc leden 2012

 

 

Klauni, čerti, kašpaři v Muzeu Karlovy Vary

 

30. 11. 2011 – 26. 2. 2012

 

 

 

 

V karlovarském muzeu na Nové Louce probírá výstava historických loutkových divadel z období od konce 19. století do roku 1950. Loutky i divadla jsou ze soukromé sbírky manželů Marie a Pavla Jiráskových, známých sběratelů a badatelů v oblasti českých loutkových divadel a historických loutek. Výstava představuje ukázky modelovaných loutek i loutky jedinečné, originální, vytvořené pro konkrétní rodinná divadla a stejně tak divadla sestavená z tištěných dekorací i divadla s originálními ručně malovanými kulisami.



Součástí výstavy jsou i zajímavé akce :

7. 1. - 1. Loutková dílna: Udělej si svoji loutku. Účastníci dílny si vyrobí vlastní pohyblivé loutky z papíru podle předloh nebo vlastní fantazie. Kromě výroby loutek se účastníci dozví i řadu zajímavostí o vystavených loutkách. K výrobě loutek není třeba žádných zvláštních schopností. Dílna potrvá od 13 do 16 hodin a vstupné včetně materiálu bude 30 korun.

21. 1. - Představení loutkového divadla a křest knihy Marie Jiráskové a Pavla Jiráska, kteří v muzeu vystavují část své bohaté sbírky.

4. 2. - 2. Loutková dílna: Udělej si své divadlo

18. 2. - 3. Loutková dílna: Proměna loutky - metamorfóza loutky



Pramen textu i obrázku : http://kvmuz.cz/vystavy-akce/muzeum-karlovy-vary

Memorandum Církev 2011 - český překlad

Memorandum profesorů a profesorek teologie ke krizi v katolické církvi
(Zveřejněno dne 4. února 2011 na webu: www.memorandum-freiheit.de)

Více než rok uplynul od zveřejnění případů sexuálního zneužívání dětí a mládeže kněžími a řeholníky v chlapeckém internátě a gymnáziu jménem Canisius Colleg v Berlíně. Následující rok uvrhl katolickou církev v Německu do nebývalé krize. Vidíme dnes rozpolcený obraz: mnoho bylo učiněno, aby se obětem dostalo spravedlnosti, aby bylo napraveno spáchané bezpráví a aby byly odkryty příčiny zneužívání, zamlčování a dvojí morálky ve vlastních řadách. U mnoha odpovědných křesťanek a křesťanů s církevním úřadem i bez něho se po prvotním zděšení vyvinul názor, že hluboké reformy jsou nutné. Výzva k otevřenému dialogu o mocenských strukturách, o způsobu komunikace, o podobě církevního úřadu a o podílu věřících na odpovědnosti, o morálce a sexualitě vzbudila očekávání, ale také obavy: nepromarníme snad naši poslední šanci vymanit se z ochromení a rezignace tím, že bychom krizi odseděli a zamluvili? Nepokoj spojený s otevřeným dialogem bez jakékoli tabuizace není pro každého přijatelný, zvláště když se blíží papežova návštěva v Německu. Ale alternativa - hřbitovní klid ničící poslední zbytky naděje - v k v žádném případě nemůže být považována za něco lepšího.

Copyright Lukáš Štěpka - | Powered by etoro review.