Farní nástěnka

kniha pro měsíc duben 2012

 

Číst dál: kniha pro měsíc duben 2012

svatý pro měsíc duben 2012

 

Svatý (blahoslavený) na měsíc duben 2012

 

 

Blahoslavený Notger (Notker) Balbulus (Koktavý), 6. dubna (narozen kolem roku 840 v Heiligau (přejmenovaném na Elgg) u St. Gallenu ve Švýcarsku výroční den úmrtí 912), patron dětí s vadou řeči a hudebníků

Říká se (mezi křesťany), že ve společnosti křesťanů se žije dobře a že křesťanštější společnost znamená lepší společnost. Notker poznal, že právě v takové společnosti může být zle. Protože trpěl koktavostí, byl dle tradice od mládí posmíván a urážen. Již jako muž a mnich proslavený moudrostí byl prý uražen dvorním kaplanem Karla III. Ten o něm prohlásil, že takto přece nevypadá nejmoudřejší muž říše. A protože křesťané obecně potřebují své mínění demonstrovat v praxi, hned položil Notkerovi (zjevně ironickou) otázku : „Pověz mi, co právě teď dělá Bůh na zemi?“ Notker zocelený životem s vadou dokázal vtipně reagovat : „Dělá to, co dělal vždy : pokorné povyšuje a pyšné ponižuje.“ Přítomní císařovi dvořané ocenili odpověď halasným smíchem. Dle tradice kaplan následně odjel, avšak na cestě spadl z koně, zlomil si nohu, a tak byl dopraven zpět do Notkerova kláštera. Dokud se Notkerovi neomluvil, noha se mu nezahojila. I tady lze ocenit moudrost tradice. Špatné skutky mohou působit na pachatele tak dlouho, dokud se k nim nepostaví čelem...

 

Bl. Notker nebyl jen postavou legend. Studoval v klášterní škole v St. Gallen, vstoupil do benediktinského kláštera tamtéž a působil zde jako knihovník a průvodce hostů. Pro svou vzdělanost a moudrost se stal rádcem císaře Karla III. Notker byl aktivní i jako učitel, básník a hudební skladatel. Dokončil Erchanbertovu kroniku, uspořádal martyrologium, sepsal pojednání "De musica et symphonica" a je považován za autora sbírky legend a anekdot, nazvané "Gesta Caroli Magni ". Složil asi 50 sekvencí - svatodušních zpěvů Alleluja před evangeliem.


Bl Notker je zobrazován jak sedí před svou celou, a naslouchá klapání mlýnského kola.





 

svatý pro měsíc březen 2012

Svatý na měsíc březen 2012

 

Svatý Patrik (irsky Naomh Pádraig, angl. Saint Patrick), vlastním jménem Maewyn Succat (Magonus Succetus) – 378 – 461, svátek 17. března

 

Čím jsou pro nás Cyril s Metodějem, tím je pro Iry svatý Patrik. Cizinec, který dokázal pohanskému národu představit program křesťanství natolik poutavě, že Irové v krátké době jako celek konvertovali ke křesťanství.

 

Svatý Patrik pocházel z římské Británie (Walesu), podle legendy byl unesen ve svých 16 letech do Irska. Po šesti letech otroctví a dvou neúspěšných pokusech o útěk se mu podařilo uprchnout domů. Zvolil si církevní dráhu a stal se mnichem. Do Irska se vrátil jako misionář a působil tam v druhé polovině 5. století. Postavení Patrika není dodnes úplně jasné, pravděpodobně byl biskupem či opatem s biskupskými pravomocemi. Patrik znal výborně místní jazyk a zvyky. Prošel celý ostrov křížem krážem. Kázal, pomáhal a zakládal pastorační centra (kláštery a opatství). Podle legendy v době jeho smrti bylo Irsko křesťanské (včetně krále Leogaria). Traduje se, že Patrik se setkal s legendárním pohanským pěvcem Ossianem a přičinil se o pokřesťanštění jeho harfy. Drsná irská (keltská) poezie našla pohostinství v klášterech a nasála křesťanské ovzduší a rozkvetla do krásy.

 

Patrikovo nasazení za věc Krista přineslo nečekané plody. Evropa rozvrácená po zániku Západořímské říše byla „civilizována“ irskými misionáři (Kolumbán, Gallus, Ursus, Fredianus, Cataldus, Donatus). Irsko vrátilo poklady civilizace zpět mateřskému kontinentu. I díky sv. Patrikovi trvala anarchie v Evropě kratší dobu.

 

Pro nás může být zajímavé, že svatý Patrik dokázal Krista představit tak srozumitelně a s takovým nosným programem, že se v krátké době podstatná část oslovených za ním vydala. Patrik své posluchače asi nepoučoval, že jsou to nevzdělaní pohané, kteří nemají co nabídnout. Vycházel z výborné znalosti kultury a jazyka oslovovaných. Nebral jim jejich identitu, pouze jim nabídl možnost, jak své možnosti dokonale realizovat za pomoci nového výkladu této identity a nabídky jejího konkrétního zacílení. Poskytl místní kultuře možnost růstu k nebývalé kráse. Navíc místní křesťanství bylo natolik silné, že dokázalo Evropě tento nově vytvořený program s úspěchem nabídnout.

Zdroje : www.wikipedia.cz (obrázek a text), Vrána K. a kol. : V jednom společenství, Vyšehrad 2009 (text)

kniha pro měsíc březen 2012

Kniha pro měsíc březen

 

Dag Solstad : Ostych a důstojnost, Pistorius + Olšanská 2008 (z norštiny přeložil Ondřej Vimr)

 

Norský spisovatel Dag Solstad (nar. 1941) prošel  obdobím radikálního komunistického poblouznění (byl populárním představitelem literárního socialistického realismu v Norsku). Reflexe vlastních omylů z něj však následně učinila výborného pozorovatele současné společnosti a prosazovatele tradičních hodnot : „Všechno, co reprezentuji, je vážně ohroženo. Žijeme ve věku komerce, který většině lidí přináší velkou svobodu. Nemůže být pochyb o tom, že lidé ještě nikdy nebyli tak šťastní jako dnes. Nešťastný jsem jenom já a každý, kdo je rozumný. V tom je to dilema.“ (str. 126 – doslov). Novela Ostych a důstojnost je vyprávěním o jednom dni učitelského veterána Eliase Rukly. Pedagog při rutinním probírání Ibsenovy Divoké kachny náhodou dosáhne zcela nového a nerutinního pohledu na slavné dílo. Je uchvácen, na rozdíl od svých stále rutinně netečných žáků. Zklamání nad trudným osudem světlonoše vzdělanosti v kombinaci s náhodnou událostí v něm vyvolá nával hněvu. Při veřejném výstupu učitel „rozmlátí“ svůj deštník a slovně napadne jednu ze žákyň. Cestou domů reflektuje svůj dosavadní život na prahu stáří a shledává ho neunesitelně lehkým v sféře povolání i rodiny. Ideály jsou pryč, život se zdá být zcela neautentickým. Nic se nezdá být výrazem osobní potřeby či rozhodnutí (včetně manželství!), vše se děje z nutnosti (protože se to tak dělá, protože se to čeká, protože je to tak snazší). Cesta zpět není možná...

 

V tom spočívala výuka národní literatury. Tak to probíhalo rok co rok. Pro žáky jen souvislý cvrkot, pro někoho, možná, podnět k tomu, aby se zamyslel na tím, proč stát zaměstná dospělého vzdělaného muže, usadí jej do třídy za katedru a uloží mu, aby pobízel mladé lidi k četbě všech těchto knih, o něž s žáci ani nijak zvlášť nezajímají, ani jim moc nerozumějí, každopádně ne způsobem, jakým se je státem zaměstnaný vyučující snaží přimět, aby jim rozuměli, ale ve skutečnosti pro všechny, bez ohledu na to, zda v nich onen podnět, jenž by mohl být prvním příslibem povznesení se do vyšších sfér, opravdu procitl, či nikoliv, aby navzdory všem okolnostem získali nejvyšší všeobecné vzdělání, jež náleží devatenáctiletým mladým lidem, a nemuseli v pozdějším životě při všednodenních rozhovorech, jež v součtu nejrůznějších nuancí, pretextů a podtextů tvoří základ toho, jak společnost chápe sebe samu, zabředat do privátních patetických kydů a floskulí nad tématy, které si zasluhují poněkud ušlechtilejší zacházení, a tak podávat svědectví o tom, že i mezi těmi, jimž se dostalo nejvyššího všeobecného vzdělání, které stát poskytuje, se najdou doslova necivilizovaní jedinci, kteří nemají ani tolik vychování, aby svůj nedostatek skrývali, neřkuli se za něj styděli...“ (str.26-27).

 

Stalo se to jemu, a pro něj to znamenalo, že končí. Že zkrátka končí ve společnosti, že z ní vypadl. Věděl, že do …. školy už nikdy nevkročí. … Jak to bude s jeho manželkou? … To znamená, že tohle je konec, pomyslel si. Je to strašné, ale zpátky už žádná cesta nevede.“ str. 118 – 119.

Kniha pro měsíc únor 2012

 

 

Kniha pro měsíc únor

 

Rémi Brague : O Bohu u křesťanů a jednom nebo dvou dalších, CDK 2011 (z francouzštiny přeložila Pavla Doležalová)

 

Rémi Brague je francouzský filosof se zaměřením na středověkou arabskou, židovskou a křesťanskou filozofii. Na konci minulého roku vyšla kniha jeho (původně časopiseckých) článků o Bohu, jak ho chápou křesťané (a taky židé a muslimové). V předmluvě autor vymezuje, že 1) Bůh sám o sobě je stejný pro všechny a že 2) je zcela za hranicí veškerých představ, které si o něm děláme. Znázornění a pojetí Boha (obrazy o něm) se u různých lidí a jejich skupin liší. (str. 5) V 1. kapitole Už žádné trojice se vymezují rozdíly mezi třemi tzv. monoteismy, abrahámskými náboženstvími a náboženstvími Knihy. Zjišťujeme, že uvedené společné rysy křesťanství, islámu a judaismu nejsou zrovna správně vybrané (např. pojem monoteismu není náboženský, Abrahám znamená pro každé z uvedených náboženství něco zcela jiného a tím spíše Kniha). 2. kapitola Poznat Boha nás upozorňuje na to, že poznávat Boha musíme vůlí (a ne zrakem), že se s ním setkáme pouze ve svobodě (ne třeba v Zákoně) a konečně že se s ním sjednotíme pouze v lásce (a ne v rituálu). 3. kapitola Bůh, který je jeden rozebírá pojem „jedinosti“ a pojem „jednoty“. Dospívá k závěru, že … trojiční dogma prozrazuje něco z tajemství Boží jednoty, stejně se z něj nedozvíme nic víc o Bohu a naše zvědavost nebude uspokojena... Pro tuto zvědavost tu není místo proto, že Bůh je láska.“ (str. 71) Ve 4. kapitole Bůh otec se dozvídáme, že Bůh je otcem, není však mužem. V 5. kapitole Bůh, který všechno řekl je proveden na základě úvah sv. Jana od Kříže rozbor důvodů, proč Bůh mlčí, neposílá proroky nečiní další zjevení etc. Bůh inkarnací již totiž vše, co chtěl, řekl a teď očekává naši odpověď. V 6. kapitole Bůh, který po nás nic nechce autor uzavírá, že „křesťanství nenabízí, že životu dá smysl, jako kdyby ho neměl a musel ho hledat někde mimo sebe. Spíše nabízí, jak ho odhalit. Život může mí smysl jedině ve vzkříšení. Bůh od nás nic nežádá. Očekává od nás, že přijmeme, co nám dává, a že necháme v sobě tento dar věčného života působit.“ (str. 138-139). 7. kapitola Bůh, který odpouští hříchy rozlišuje mezi zlem a hříchem, mezi hříchem a rozkoší, mezi prominutím a odpuštěním. Hřích z nás činí odosobněnými. „Proto Bůh oprošťuje od hříchu výhradně tak, že jedince vrací jemu samému a jeho svobodě. A právě to je myšleno „odpuštěním hříchů“. … Bůh nám neodpouští naše viny, aby si vynahradil škodu, kterou jsme mu způsobili, ale abychom my získali zpátky svou ztracenou neporušenost. Odpuštění nám neuděluje po splnění nějaké podmínky, například až jej budeme milovat.“ (str. 154 - 155)

 

Událost pro měsíc únor 2012

 

Událost pro měsíc únor

Sv. Anežka česká – princezna a řeholnice

Klášter sv. Anežky České v Praze

25.11.2011 – 25.03.2012

 

 

V roce 2011 uplynulo 800 let od (předpokládaného) narození svaté Anežky České. Výstava je připomenutím života a činů této nepominutelné šlechtičny, včetně připomenutí jejího tzv. druhého života v mysli lidí. Výstava je umístěna v první gotické stavbě v Praze, Anežském klášteře. Anežský klášter byl založen kolem roku 1231 jako první klášter klarisek severně od Alp. V areálu kláštera se mělo nacházet oficiální pohřebiště Přemyslovců. Založení kláštera a špitálu přineslo do Čech myšlenky františkánského hnutí s ideami úcty, lásky k bližnímu (zvláště k chudým a trpícím). Tyto myšlenky posléze vedly k založení Řádu křížovníků s červenou hvězdou. Po zrušení kláštera v roce 1782 docházelo k postupné destrukci stavby, která byla na konci 19. stol. zachráněna Jednotou pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky. Po renovaci od r. 1963 sídlí v historickém objektu Národní galerie s jednou ze svých expozicí.

Součástí probíhající výstavy budou archeologické nálezy z výzkumu minulého století (architektonické prvky, věci denního života). Dále bude na výstavě představena františkánská řehole, včetně vlivu sv. Kláry na Anežčino životní směřování (vystavena bude jejich korespondence) a zachycení dalšího směřování kláštera. Vystaveny budou též dokumenty, které se týkají Anežčiny beatifikace v roce 1874, a umělecká díla, která byla inspirována životem světice (Hellich, Myslbek). Prezentovány budou staleté snahy o Anežčino svatořečení (od roku 1400 až do úspěšného zakončení v roce 1989).

Na výstavě budou dále připomenuty příbuzné sv. Anežky, sv. Hedvika a sv. Alžběta Uherská .





pramen obrázku a textu http://www.ngprague.cz/cz/10/0/3825/sekce/sv-anezka-ceska-princezna-a-reholnice/

Copyright Lukáš Štěpka - | Powered by etoro review.