Knih na prázdniny 2018 - Josef Imbach: Radost z Bible

Josef Imbach: Radost z Bible 

vydalo nakladatelství Vyšehrad s.r.o. v roce 2018 (1. vydání), z němčiny přeložila Helena Medková, ISBN: 978-80-7429-990-2

Švýcarský františkánský pedagog, kněz a teolog Josef Imbach (nar. 1945) je svými popularizačními biblickými pracemi již i českému čtenáři dobře znám. Ve vyšehradské edici Základní teologické otázky vyšly „A učil je v podobenstvích“ (Ježíšovi obrazné příběhy o životě z víry, 2016) a „Biblické divy a zázraky“ (Nadčasový existenciální význam, 2017). Autor vyniká citem pro přístupné vyložení cest k porozumění Bibli s důrazem na konfrontaci biblické zvěsti a zdravého rozumu (jeho otázek, které často při poučené i nepoučené četbě Písma přicházejí). Představovaná práce je zaměřena obecněji (než zmiňované předcházející) a představuje v deseti kapitolách jednotlivé interpretační metody pro výklad biblického textu, jejich používání, jejich výsledky a též jejich výhody a nevýhody. Pro četbu není třeba žádné předchozí studium biblistiky či teologie; kniha je pochopitelně určena především pro křesťany (a počítá s jejich předporozuměním smyslu biblické zvěsti). V závěru je zpracován slovníček použitých odborných výrazů a termínů.

V 1. kapitole „Zrcadlo života“ autor vychází z identifikace čtenáře s jednotlivými biblickými aktéry a příběhy. Na konkrétních příkladech (příběh nemocné ženy z Mk 5,24-34, hříšnice z L 7,36-50, spor v obci v Sk 15,1-35, osobní zasažení v Ž 150) autor ilustruje, že Bible poskytuje řadu příležitostí pro ztotožnění se protagonisty biblických příběhů, a tak i možností angažovat text k pomoci v překonávání životních radostí a strastí. Zmíněna je metoda literární parafráze, díky níž aktualizovaný biblický příběh může ostřeji nastínit naše „moderní“ problémy. V 2. kapitole „Řeč duše“ se zabývá uplatněním metod hlubinné psychologie na biblické příběhy; příběhy o šalamounově rozsudku (1Kr 3,16-28), Kainu a Ábelovi (Gn 4,1-16) dostávají ve světle vědomého přijetí temných stránek své duše (viz Ř 7,15-22, J 5,1-16) nové dimenze, které leckteré rozpory v porozumění textu odklízejí. 3. kapitola „Protest žen“ připouští, že Bible byla skutečně napsána převážně muži a že některé její části (jakoby) na ženy zapomínaly. Nelze však popírat, že Bible nevnucuje patriarchální podobu Boha a že ženské postavy v jejím textu nejsou rozhodně zapomínány (vzpomeňme letmo novozákonní Marii z Nazareta a Marii z Magdaly). Autor připomíná ženské rysy v obraze Boha a Ježíšův navýsost pozitivní vztah k ženám. 4. kapitola „Křik utiskovaných“ představuje pohled teologie osvobození a pokouší se o vyvážený postoj, který zohledňuje Ježíšův postup k bídě druhých a mnoha(sta)letý církevní (a papežský) triumfalismus. 5. kapitola „Stůl slova“ se snaží vysvětlit tzv. duchovní čtení Písma, které spočívá v postupu od četby, přes meditaci, modlitbu ke kontemplaci (a současně se pokouší vysvětlovat důvody takového postupu a užitky z něho). Opominout nelze ani tzv. fundamentalistický přístup, a proto v 6. kapitole „Fascinace literou“ upozorňuje na ideologický charakter tohoto přístupu (včetně jeho psychologického pozadí) a předestírá konkrétní příklady, které fundamentalistický postoj vyvracejí (např. domýšlení místopisu onoho světa a starozákonní nejistoty, co to vlastně přesně je zaslíbená země). Pokud chceme Bibli porozumět, musíme ji interpretovat a při ní jsou podstatné aspekty intelektuální (tj. zaměřené na text) a existenciální (tj. zaměřené na recipienta). V 7. kapitole „Zkoumání pramenů“ autor vysvětluje historickokritické metody (textovou, literární a žánrovou kritiku a kritiky tradice a redakce) a uvádí konkrétní příklady užití metod (např. srovnání hostiny z Matouše 22,1-14 a z Lukáše 14,15-24; rozklíčování příběhu Abrahámova setkání s Bohem z Gn 18,1-10 a příběhů potopy z 6. – 8. kapitoly Genesis). V 8. kapitole „Ambivalence pojmů“ je zmiňována sémantická analýza textu, která připomíná, že text (i biblický) je spletí vztahů; pravidelnosti ve struktuře textu mohou svědčit na příbuznost jednotlivých částí, ač by nás to na první pohled nenapadlo (viz Mt 1,18-2,23 a Mt 27,57-28,20). Tato analýza pomáhá autorovi pří výkladu „temných“ míst ve Zjevení Janově (jezdci Apokalypsy) a v Lukášově příběhu o nepoctivém správci; nezastírá však, že toto metoda sice pomůže vyhmátnout téma textu, ale často nestačí na odhalení záměru, který autor má. Shrnuje, že význam má 1/ začátek textu (často určuje téma), 2/ členění textu na sekvence (což ale vyžaduje často text v původním jazyce), 3/ role účastníků děje a jejich vztahy. 9. kapitola „Řeč Boha“ rozebírá vztah zjevení a Písma, tedy tím, co je to vlastně inspirace autorů Písma (a jak se vlastně Bůh zjevuje). 10. kapitola „Odpověď víry“ připomíná, že Bible klade nároky na čtenáře a že bez zaujaté (či snad uchvácené) četby není pochopení Božího slova. 

Kniha shrnuje pro teologicky neerudované způsoby přístupu k Bibli (ale nejen k ní!) a umožňuje poučenější a plodnější přístup k základnímu textu křesťanů. Myslím, že i pro vzdělané mohou být autorovo nasazení a styl podnětné, protože právě oni jsou schopni poučené polemiky a tříbení svých ustálených názorů a představ. Přístup autora je navýsost praktický a neextatický, a tedy bude vycházet vstříc racionálně zaměřeným křesťanům, kteří se o svém vztahu k Bohu chtějí dozvědět víc. 

Ukázka:

Str. 135: Angličan John Lightfoot (1602-1675) nebyl nějaký lehkomyslný větroplach, jak by snad napovídalo jeho jméno (lehká noha). Jako vicekancléř univerzity v Cambridgi, ale především jako soukromý učitel a biblista se těšil pověsti, jež daleko přesahovala hranice anglického království. Ještě dnes ho uvádí každý větší teologický lexikon, protože patřil k prvním, kdo poznali, že adekvátní interpretace Nového zákona není možná bez alespoň částečné znalosti rabínských spisů. Nicméně pokud jde o chápání textu Písma svatého, Lightfoot zcela sdílel názor všech tehdejších znalců Bible. Ti byli nejen přesvědčeni, že Bible obsahuje Boží slovo, trvali navíc na doslovném chápání biblického textu. John Lightfoot se tedy domníval, že biblická vyprávění jsou věrným popisem historických skutečností. Jednoho dne ho tudíž napadlo seřadit všechny časové údaje z Bible chronologicky, aby zjistit přesné datum stvoření člověka. Výsledek této snahy nepochybně vzbudil u jeho současníků obdiv; pro nás je ovšem zarážející. Podle výpočtů tohoto slavného učence stvořil totiž Bůh člověka „23. října 4004 př. Kr. v 9 hodin ráno“.

Obrázek: http://www.ivysehrad.cz/userfiles/image/pics/76104e5b.jpg

 

Copyright Lukáš Štěpka - | Powered by etoro review.