kniha na měsíc září 2016

Její styl je nezaměnitelný, témata neobvykle nábožensky orientována. Není vlastně divu, protože se autorka narodila a žila na religiózním americkém Jihu. Oproti většinové populaci byla katolického vyznání a na pesimistickém vyznění většiny jejích povídek je to znát (někteří kritici označují její myšlenkový svět za kalvinistický). Protože takto sebevědomý a vnějšně orientovaný styl katolicky smýšlejícího spisovatele je pro nás (Středoevropany) unikátní (v určitém smyslu by ji šlo přirovnat k Jaroslavu Durychovi, ovšem s velmi černým smyslem pro humor), neměli bychom si nechat takový zážitek ujít.
Představovaná kniha je druhou sbírkou povídek, která byla vydána již po autorčině smrti (1965). Originálně zvládnutý jazyk, černý humor a výborná znalost lidských povah následují kvalitu její první povídkové sbírky (Dobrého člověka těžko najdeš, 1955, Argo 2011). Většina povídek začíná poklidně, civilně; pak se však objevuje podružný problém, který však obvykle vyvolá nečekané následky. Titulní povídka je ironickou studií vztahu mezi matkou s „lidovými mravy“ a synem budižkničemu a „intelektuálem“ a současně znázorněním zakořeněného rasismu amerického Jihu. Výborné živé dialogy a závěrečná konfrontace jsou prvním vrcholem knihy. „Greenleaf“ je tragikomickým příběhem stárnoucí farmářky (její svobodní synové jsou, jak jinak, nedůstojnými pokračovateli rodu), jejíž pozemky a stádo okupuje cizí býk. Komickým proto, že býka majitelé zpět nechtějí, tragický proto, že řešení problému ústí v tragédii. „Vyhlídka na lesy“ je velmi mrazivou (leč působivou) studií rozkládající se rodiny, kterou terorizuje prachatý dědeček. Jeho nejmladší vnučka je však pro něj výjimkou; do doby, než chce dědeček prodat „vyhlídku na lesy“. Tragédie opět číhá v detailech. Vztah mezi stárnoucí matkou (farmářkou) a jejím nezdárným synem („intelektuálem“) je zobrazen i v povídce „Vytrvalé mrazení“. Nemocný neúspěšný syn se vrací „umřít“ domů. I když se mu to „nepodaří“, návrat do rodného domu ho navždy promění. V „Pohodlí domova“ se matka ve své opičí lásce rozhodne, že svému staromládeneckému synovi obstará dívku; volba nymfomanické delikventky však nemůže dopadnout dobře.  Druhým vrcholem sbírky je povídka „Chromí vejdou jako první“ o nekřesťanských důsledcích „lásky k bližnímu“. Stárnoucí ředitel dětského domova se stará o svého (v jeho očích) sobeckého a nenadaného syna. Své ambice si chce realizovat v démonickém zmrzačeném chlapci, který se vyznačuje vysokou inteligencí; tu však využívá ke zlému. Cizí chlapec se sice rozhodl pro cestu zla, absurdně však jeho vidění reality a náboženství je dospělejší než u jeho „zachránce“. Nedobrý konec pro vlastní dítě je nasnadě. Ve „Zjevení“ se ocitáme v překvapivě současném prostředí. Přeplněná čekárna u lékaře. Sebestředné vystupování jedné dámy středního věku vede nečekanému útoku, který změní její život; do té doby se pokládá za dobro šířící osobu (ve skutečnosti je však vypočítavá a zlá). Její chování po změně však optimismus nebudí; změna je využita k horšímu. „Parkerova záda“ odpovídají na otázku, kolik stojí Kristus přes celá záda a jak to dopadne, když se láska střetne s fanatismem. Třetím vrcholem sbírky je výsostně aktuální „Soudný den“. Prakticky nemohoucí otec je v péči dcery ve městě vzdáleném od místa, kde prožil celý život. Otec není schopen se na nový „život“ adaptovat, a tak se rozhodne utéci zpět. Může to dobře dopadnout?
Sbírka velmi názorně dává pocítit, že i malý hřích může vzbudit velké následky. Ale naše pokusy se zabezpečit pro budoucnost jsou často směšné a falešné. Naším celoživotním úkolem je neustále bourat stavby našich sebeklamů a falešných představ (o druhých i o Bohu).

Ukázka:
Str. 31 (Greenleaf): „Paní Greenleafová! Vyjekla. „Co se vám stalo?“ Paní Greenleafová zvedla hlavu. Tvář se jí proměnila v mozaiku z bláta a slz a její malá, hráškově zelená očka byla zarudlá a opuchlá, ale měla v nich poklidný buldočí výraz. Houpala se na rukou a kolenou zepředu dozadu a přitom kvílela: „Ježíši, Ježíši.“ Paní Mayová sebou škubla. Byla toho názoru, že to slovo, Ježíš, by se mělo držet uvnitř kostela, stejně jako jiná slova uvnitř ložnice. Byla dobrá křesťanka a náboženství chovala ve velké úctě, ačkoli pochopitelně nevěřila, že je něco z toho pravda. „Co to tu předvádíte? Zeptala se zostra. „Rušíte mý uzdravování,“ prohlásila paní Greenleafová a posunky ji odháněla. „Nemůžu s váma mluvit, dokavaď neskončím.“ Paní Mayová stála nachýlená dopředu, s pusou otevřenou a klackem napůl zvednutým, jako by si nebyla jistá, do čeho s ním vlastně chtěla praštit. „Ach, Ježíši, probodni mi srdce!“ vřeštěla paní Greenleafová. „Ježíši, probodni mi srdce!“ plácla sebou do bláta, obří lidská homole, ruce a nohy roztažené, jako by je chtěla ovinout kolem celé země. Paní Mayová si připadala rozčilená a bezmocná, jako by ji urazila nějaké děcko. „Ježíš,“ sykla a kousek ustoupila, „by se za vás styděl. Řekl vy vám, abyste se odsud v tu ránu zvedla a šla vyprat dětem šaty.“ Otočila se a vyrazila co nejrychleji pryč.
Str. 110 (Pohodlí domova): Thomas se na obrázek letmo podíval. Byl na něm obličej prohnané podvodnice. Poznamenal, že průměrný věk pachatelů trestným činů se stále snižuje. „Vypadá spořádaně,“ řekla jeho matka. „Spořádaní lidé neplatí nekrytými šeky,“ opáčil Thomas. „Nevíš, co bys v nouzi udělal ty.“ „Rozhodně bych nikomu nedával nekrytý šek,“ řekl Thomas. „Myslím,“ řekla matka, „že jí zanesu malou bonboniéru.“ Kdyby si tehdy přímo na místě dupl, nic dalšího by se nestalo. Kdyby byl ještě naživu jeho otec, určitě by si v tomhle okamžiku dupl. Zanést někomu bonboniéru byl její oblíbený dobrý skutek. Když se do města přistěhoval někdo z její společenské vrstvy, zastavila se tam s bonboniérou. Když se potomkům jejích přátel narodilo dítě nebo získali stipendium, udělala totéž. Když si nějaký starý člověk zlomil kyčel, hned byla u jeho postele s bonboniérou. Myšlenka nato, jak matka nese bonboniéru do vězení, ho pobavila.
Str. 174 (Zjevení): Čekárna u doktora byla skoro plná, když Turpinovi vešli. Místnost byla velice malá a paní Turpinová jí svou mohutností ještě zmenšovala. Tyčila se v čele stolku s časopisy uprostřed čekárny jako živý důkaz její nedostatečnosti a směšnosti. Když se rozhlížela, kam se posadit, zaregistrovala lesklýma černýma očkama všechny pacienty. Zbývalo jedno volné křeslo a jedno místo na pohovce, kde se roztahoval blond chlapec ve špinavé modré kombinéze, kterému by měl někdo povědět, aby si poposedl a udělal místo dámě. Bylo mu pět či šest let, ale paní Turpinová hned postřehla, že ho nikdo k poposednutí nevyzve. Rozvaloval se na sedadle s rukama nečinně rozhozenýma a s netečným pohledem; teklo mu z nosu a nikdo si toho nevšímal. 


Obrázek: http://obalky.argo.cz/ArticleCovers/179561_100.jpg

Copyright Lukáš Štěpka - | Powered by etoro review.