Kniha pro měsíc březen 2016

John McGahern: Zlaté hodinky a jiné povídky
 Přeložila Alena Dvořáková, 296 str., vyšlo 2015 v nakladatelství Kalich, ISBN 978-80-7017-222-3
Irský spisovatel John McGahern (1934 – 2006) není v našich krajích příliš známý.

 

 

V roce 2003 vyšel jeho román z patriarchálního prostředí irského venkova Mezi ženami (MF) a od té doby pouze pár povídek v časopisech.  Nakladatelství Kalich ve své malé ediční řadě Prvotisky vydalo reprezentativní výbor z autorovi povídkové tvorby. Irská povídková tvorba má výborný zvuk, již kvůli slavnému Williamu Trevorovi, kterému i v češtině vyšla řada povídkových sbírek a novel (včetně nejslavnějších Dětí z Dynmouthu).
Povídkovou sbírku otevírá povídka Kola, která má téma typické pro ranou tvorbu McGaherna: momentka ze života obyčejných lidí, kteří se „živí rukama“, napěchovaná výtečnými dialogy (v tomto případě je dějištěm vlak). Prostředí raných povídek se mění (stejně tak protagonisté – jde o děti /A vejde do království svého/, starce /Proč tu jsme/, obyvatele měst, či vesnice /Korea/, blázny /Lavin/, či dělníky /Víra, naděje a láska/). Z těchto povídek často čiší pocit „konce starých časů“, času zlomu. Tradiční patriarchální život se rozpadá, lidé odcházejí z venkova do měst a ztrácejí své kořeny, však též své utlačovatele. Nostalgie sice přítomna je, ale je opravdu třeba želet tvrdého života na upadajících statcích pod kuratelou stárnoucí hlavy rodiny, pro kterou nejsou přání a potřeby druhých ničím podstatným. Pozdější povídky jsou věnovány méně dialogům a více prostředí, ve kterém se odehrávají (ať již jde o rodné Irsko nebo o zemi zvolenou – Anglii). Vrcholem sbírky jsou povídky Zlaté hodinky, Postaru a Venkovský pohřeb. Zlaté hodinky tematizují deformovaný vztah mezi otcem a synem, který je zosobněn právě v nakládání s rodinnou památkou: zlatými hodinkami. Postaru vypráví o zániku starých časů, který je reprezentován vylidňováním protestantských kostelů a vymíráním aristokratické vrstvy Angličanů na odpočinku; jde sice o nejnostalgičtější povídku, přesto vypravěč a jeho práce / poslání dovolují doufat, že starý svět a jeho hodnoty se úplně neztratí. Povídky (nebo spíše novela) Venkovský pohřeb je souhrnem témat celého literárního díla McGaherna; tři bratři (invalida, učitel a naftař pracující v Saudské Arábii) odjíždějí na pohřeb svého nemilovaného strýce na venkov. Je jasné, že tato událost obnaží problémy jejich vztahů a jejich vlastní komplexy, přání a sny. Překvapivou pointu by bylo nefér vyzrazovat na tomto místě.
Irská literatura je nám v mnohém blízká: neexistence vlastního státu, dlouhodobá převaha venkovského živlu, převažující katolictví etc., a proto i četba představovaných povídek nám může přinést více než povzdech nad uplývajícím časem.

Obrázek: http://www.ekalich.cz/data/T/D/i/phpTDitzI_180x0.jpg
Ukázka:
Str. 98 /Víra, naděje a láska/:  Otec odjel do Londýna a o dva dny později zpátky s rakví. Na silnici do Dublinu se za pohřební vůz zařadila dlouhá kolona aut, která ho sledovala až do kostela. Druhý den po zádušní mši kráčela za rakví mládež s bílými páskami na rukou, dokud pohřební vůz nepřejel most, teprve tam trochu přidal a pak už nezpomalil, dokud se neocitl na dohled od Ardcarnu, kde potom nebožtíka pohřbili. / O pár týdnů později se u velkého mahagonového stolu v salonu na faře sešel taneční výbor: farář, učitel v klobouku, starosta Doherty, ošlehaný pošťák Owen Walsh a Jimmy McGuire, který místní poštu vlastnil.
Str. 139 /Postaru/: Protestanti se smrskli natolik, až jich v Ardcarnu nezbývalo dost, aby uživili faráře – starou georgiánskou faru zavřeli a její alej košatých buků, obezděný sad, koňský výběh, trávník i zahradu, to všechno nechali zpustnout. Kostel s okny od Sary Purseové otvírali jednou ročně na Díkůvzdání po žních, aby farnost nepřišla o finanční podporu, která tím byl podmíněna. V tu jedinou neděli se vždycky dostavily davy lidí, z velkých statků i panských domů, hajní a správci z Rockinghamského panství, a bývaly roky, kdy z domu od Nashe nad Keynským jezerem který měl tolik oken, že prý na každý den v roce připadalo jedno, dorazil sám sir Cecil s lady Staffordovou King-Harmonovou. / To katolický kostel, který svou do očí bijící ošklivost skrýval za hřbitovní túje uprostřed vesnice, byl při obou nedělních mších tak přeplněný, že děti a starci uvnitř často omdlívali a museli být vynášeni na čerstvý vzduch. Nebylo dne, aby k modrobílé faře – modré dveře a okna, bílé zdi – na konci aleje mladých lipek neproudili bez ustání místní. Přicházeli si pro dobrozdání i pro křestní listy, domluvit si návštěvu u nemocných a umírajících nebo termín křtin, svatby, či žehnání rodiček anebo si postěžovat na sousedy;  přinášeli dary, hradili poplatky.
Str. 191 /Má to vejšku/: Nechal jsem veslici na řece dosplývat pod hluboký oblouk mostu – když přejížděla mělčinu od domu Walshových, drhla kýlem o štěrk – o pomoc kolem loděnice v ústí až na jezero. Že se na vodě pohybuje, to prozrazovala jen její zvolna se zvětšující vzdálenost od kruhu rákosí obrůstajícího břeh. Ještě pozvolněji se ze srpnového večera vytrácelo světlo. / Byl jsem zdřevěnělý únavou, ale spát se mi nechtělo. Vyjel jsem si na řeku, abych byl sám, jako když se člověk uchýlí do temného pokoje. / Včera večer se konala tancovačka stavebního fondu Křesťanských bratří. Na trávníku za klášterem vztyčili velký stan. Dorazila většina lidí, s kterými jsem chodil do školy – byli ze svého nového stavu celí zrozpačitělí -, a taky skoro všichni bratři, kteří nás učinili: Josef František Benedikt, Martin. Černě postávali v řadě pod nízkou celtou u vchodu a čekali, až se k nim přihlásí bývalí žáci. Jakmile potom osaměli pohorovali nás při tanci a jejich zástupem se bleskurychle šířily poznámky. Josef s Martinem se nezřídka až popadali za břicho. Neschopni či neochotni skrývat pobavení; do půlnoci se však vytratili, a jakás takás noc byla naše, natřásali jsme se v mlátičce hudby a z podlahy se zvedal jemný prach a mísil se s parfémem, potem a pomádou.
 

 

Copyright Lukáš Štěpka - | Powered by etoro review.