Memorandum Církev 2011 - český překlad

Vytvořeno sobota 26. únor 2011 9:43 Napsal Super User

Memorandum profesorů a profesorek teologie ke krizi v katolické církvi
(Zveřejněno dne 4. února 2011 na webu: www.memorandum-freiheit.de)

Více než rok uplynul od zveřejnění případů sexuálního zneužívání dětí a mládeže kněžími a řeholníky v chlapeckém internátě a gymnáziu jménem Canisius Colleg v Berlíně. Následující rok uvrhl katolickou církev v Německu do nebývalé krize. Vidíme dnes rozpolcený obraz: mnoho bylo učiněno, aby se obětem dostalo spravedlnosti, aby bylo napraveno spáchané bezpráví a aby byly odkryty příčiny zneužívání, zamlčování a dvojí morálky ve vlastních řadách. U mnoha odpovědných křesťanek a křesťanů s církevním úřadem i bez něho se po prvotním zděšení vyvinul názor, že hluboké reformy jsou nutné. Výzva k otevřenému dialogu o mocenských strukturách, o způsobu komunikace, o podobě církevního úřadu a o podílu věřících na odpovědnosti, o morálce a sexualitě vzbudila očekávání, ale také obavy: nepromarníme snad naši poslední šanci vymanit se z ochromení a rezignace tím, že bychom krizi odseděli a zamluvili? Nepokoj spojený s otevřeným dialogem bez jakékoli tabuizace není pro každého přijatelný, zvláště když se blíží papežova návštěva v Německu. Ale alternativa - hřbitovní klid ničící poslední zbytky naděje - v k v žádném případě nemůže být považována za něco lepšího.

 

Hluboká krize naší církve si žádá, abychom rozkryli i problémy, které na první pohled bezprostředně nesouvisejí se skandálem sexuálního zneužívání a s jeho zamlčováním trvajícím desítky let. Jako profesorky a profesoři teologie nesmíme déle mlčet. Vidíme svou odpovědnost: musíme přispět ke skutečnému novému začátku. Rok 2011 se musí stát pro církev rokem nového rozmachu. V minulém roce vystoupilo z církve tolik křesťanů jako dosud nikdy, vypověděli poslušnost církevnímu vedení nebo privatizovali svůj život víry, aby jej uchránili před institucí. Církev musí těmto znamením porozumět a vymanit se ze zkostnatělých struktur, aby znovu načerpala sílu k životu a obnovila svou věrohodnost.

Obnova církevních struktur se nepodaří v ustrašené izolaci od společnosti, nýbrž pouze s odvahou k sebekritice a k přijetí kritických impulsů, a to i zvnějšku. To patří k poučení předchozího roku: s krizí způsobenou sexuálním zneužíváním by nebylo bývalo možné se vyrovnat tak radikálně, kdyby tento proces nebyla veřejnost provázela svou kritikou. Ztracenou důvěru může církev získat znovu pouze otevřenou komunikací. Církev bude věrohodná, jen když překoná propast mezi tím, jak vidí sebe samu, a jak ji vidí ostatní. Obracíme se na všechny, kdo se ještě nevzdali naděje na nový začátek ve své církvi a kdo o něj nepřestali usilovat. Navazujeme tak na signály vyzývající k obnově a dialogu, které během posledních měsíců vyslali někteří biskupové ve svých proslovech, kázáních a rozhovorech.

Církev není samoúčelná. Jejím posláním je hlásat všem lidem Ježíšova, Kristova osvobozujícího a milujícího Boha. To se jí může dařit jen tehdy, když je sama místem a věrohodnou svědkyní evangelijního poselství svobody. Mluva církve a její jednání, její pravidla a struktury - celé její zacházení s lidmi uvnitř i vně církve - musí odpovídat požadavku, aby byla uznávána a podporována svoboda lidí jakožto Božích tvorů. Bezpodmínečný respekt vůči každé lidské osobě, úcta ke svobodě svědomí, zasazování se o právo a spravedlnost, solidarita s chudými a utlačovanými: to jsou základní teologická měřítka, plynoucí ze závazků církve vůči evangeliu. Tím se totiž konkretizuje láska k Bohu a k bližnímu.

Orientace podle biblické zvěsti svobody v sobě zahrnuje diferencovaný vztah k moderní společnosti: ta v mnoha ohledech církev předběhla, pokud jde o uznání svobody, dospělosti a odpovědnosti jednotlivce; z toho se může církev poučit, což zdůraznil již Druhý vatikánský koncil. Z dalšího hlediska je nepostradatelná kritika moderní společnosti vycházející z ducha evangelia, například tam, kde jsou lidé hodnoceni pouze podle svého výkonu, kde je pošlapávána vzájemná solidarita a je pohrdáno lidskou důstojností.
V každém případě však platí: evangelijní zvěst svobody je měřítkem věrohodnosti církve, jejího jednání a sociálního uspořádání. Konkrétní výzvy, s nimiž se církev musí vyrovnat, nejsou nijak nové. Přesto jsou reformy směřující k budoucnosti sotva viditelné. V následujících praktických oblastech je o nich třeba vést otevřený dialog.

1. Struktury účastenství:
Ve všech oblastech církevního života je účast věřících prubířským kamenem věrohodnosti evangelijního poselství svobody. Podle starého principu: „Co se týká všech, nechť je rozhodnuto všemi“ potřebujeme více synodních struktur na všech rovinách církve. Věřící se mají podílet na rozhodování o obsazení důležitých úřadů (biskup, farář). Co může být rozhodnuto na místě, nechť je tam i rozhodnuto. Rozhodnutí musí být transparentní.

2. Obec:
Křesťanské obce by měly být místy, ve kterých lidé sdílejí své duchovní a materiální statky. V současnosti však obecní život eroduje. Pod tlakem nedostatku kněží jsou konstruovány stále větší a větší správní jednotky – „farnosti XXL“, v nichž lze stěží zakusit blízkost a sounáležitost. Historické identity a vzrostlé sociální sítě jsou opouštěny. Kněžími se „zatápí“, a tak často i vyhoří. Věřící zůstávají obci vzdáleni, když jim není vyjádřena důvěra a nemohou převzít spoluzodpovědnost a účastnit se demokratických struktur ve vedení své obce. Církevní úřad musí sloužit životu obce – ne naopak. Církev potřebuje rovněž ženaté kněze a ženy v církevním úřadu.

3. Právní kultura:
Uznání lidské důstojnosti a svobody vyžaduje, aby spory byly řešeny spravedlivě a s respektem. Kanonické právo tomuto požadavku dostojí pouze tehdy, pokud věřící budou moci svá práva účinně uplatňovat. Ochrana práv a vůbec právní kultura v církvi se musí naléhavě zlepšit; prvním krokem k tomuto je nutnost vybudovat správní soudnictví (v kanonickém právu).

4.Svoboda svědomí:

Respektovat individuální svědomí znamená důvěřovat schopnostem lidí rozhodovat se a nést zodpovědnost. Úkolem církve je podporovat tyto schopnosti; církev se však nesmí změnit na poručníka. To se týká ve vší vážnosti především oblasti osobních životních rozhodnutí a individuálních forem života. Církev chová ve veliké vážnosti manželství a celibátní způsob života, což nesmí být zpochybňováno. Tento respekt však nesmí zapříčinit, že jsou z církve vylučováni lidé, kteří zodpovědně žijí lásku, věrnost a vzájemnou péči a starost v homosexuálních partnerstvích nebo jako znovusezdaní rozvedení.

5. Smíření:
Solidarita s „hříšníky“ předpokládá, že budeme brát vážně hřích ve vlastních řadách. Sebespravedlivý morální rigorismus církvi nesluší. Církev nemůže kázat smíření s Bohem, aniž by sama svým vlastním jednáním nevytvořila předpoklady ke smíření s těmi, na kterých se provinila svou mocí, upíráním práva, převráceným výkladem biblického poselství svobody na rigorozní morálku bez milosrdenství.

6. Bohoslužba:
Liturgie žije aktivní účastí všech věřících. Zkušenosti a výrazové formy přítomnosti jsou zde namístě. Bohoslužba nesmí ustrnout v tradicionalismus. Kulturní rozmanitost obohacuje bohoslužebný život a nesnáší se s tendencemi centralistického sjednocování. Církevní poselství může oslovit člověka pouze tehdy, když oslava víry reflektuje konkrétní životní situace.

zdroj překladu: preambule - překlad do českého jazyka převzat ze stránek www.umlaufoviny.com. Jednotlivé body memoranda přeložila Mgr. Knéřová.

 

Copyright Lukáš Štěpka - | Powered by etoro review.