Rozhovor o situaci kněží v Čechách, Teologické revue Salve 1/2017, rozhovor vedl Martin Bedřich

Vytisknout
Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Povídáme si se třemi řadovými českými diecézními kněžími o jejich zkušenosti z kněžské­ho působení. Nejde o žádné zkrachovalce, kteří chtějí vykřičet světu svou nespokojenost a zklamání. Jde o úspěšné, dlouholeté a na svých působištích oblíbené faráře, kteří ale přesto neskrývají své rozčarování ze situací, jež zažívají v současné církvi, které se dali cele do služeb. V našem rozhovoru nejde o to, vytáhnout z nich skandální a očerňující historky, ale podívat se na jejich reálnou kněžskou zkušenost, která odráží situaci mnoha dalších. Náš rozhovor je velmi otevřený a díky tomu má šanci přiblížit se pravdě víc, než kdyby byl psaný s mnoha ohledy, jež může dané téma zákonitě vyvolávat. Jeho účastníci se tím ale vystavují značnému riziku, a proto jsme se rozhodli je nejmenovat. Nikoli proto, že by si nestáli za svými názory, ale známe bohužel současnou církevní realitu u nás


 Zajímá se naše církev o své lidi? O řadové faráře?

A: Člověk by skoro řekl, že ne. Myslím, že mezi kněžími roste pocit, že se s nimi vlastně nepočítá, že jsou jen dočasné figurky v nějaké vyšší hře. Neexistuje zájem o jednotlivce, o jeho specifické potřeby, o jeho rozvoj, který přece může být klíčo­vý pro jeho kvalitní působení v pastoraci.



B: Ano, je to dobře vidět třeba na stále v zásadě hierarchickém přístupu ze stra­ny biskupství. Neexistuje dialog, jakákoli skutečná komunikace, výměna názo­rů. Jsou příliš často pouze příkazy shora. Krásným příkladem je otázka nového misálu, což je v naší praxi zcela zásadní věc, kterou kněží používají každý den. Dlouho se mluvilo o různých revizích. To ale bylo bez větší diskuse odmítnuto. Aniž by proběhlo nějaké připomínkování, zkoušení, aniž by se udělaly makety, které by se otestovaly v každodenní praxi, aniž by se k tomu mohli samotní uži­vatelé, kněží, nějak vyjádřit, došlo nakonec ke známé reedici, zpracované jen na základě připomínek ČBK. Vznikla kniha, která je pro svůj formát, váhu, vazbu, záložky a další věci pro běžného kněze nepoužitelná. Opravdu mnozí to vnímají jako danajský dar, který si navíc museli za celkem drahé peníze sami koupit. Vní­mají to jako na dalších dvacet let promarněnou příležitost udělat něco krásného a pořádného.

C: Před několika lety kázal kardinál Dominik Duka na kněžské pouti na Velehra­dě o tom, že se komunistický režim snažil oddělit kněze od svých biskupů. Plody předchozího režimu však bohužel sklízíme až nyní. Dnes v domácí církvi existují vedle sebe dva paralelní světy, které spolu nekomunikují.

 Jak se toto oddělení na základě vašich zkušeností projevuje?

A: Typický je dlouhodobý nezájem generálních vikářů a biskupů o osoby duchov­ních, který je zároveň projevem neúcty a nedostatku respektu vůči farníkům. Pro­tože s knězem, který je ve své farnosti aktivní, často nikdo z nadřízených pořádně nemluví, dochází někdy k rozhodnutím, která bolestně zasahují do chodu celé farnosti. Osobní vztahy kněze zejména s katechumeny, jejichž příprava a násled­ná mystagogie trvá několik let, nejsou například při přesunech kněží zohledňová­ny. Farář a věřící jsou náhle postaveni před hotovu věc, například při přeložení na jiné místo, bez možnosti vyjádřit se k tomu, bez dostatečných informací. Kněz je v takových situacích manipulován poukazy na svou povinnost poslušnosti. Místo budování důvěry se bezradně odvolává na slib poslušnosti, který je ovšem inter­pretován ve smyslu slepoty a beznázorovosti. Uplatnění moci v církvi je silové, a věřící jsou z toho minimálně otráveni. Nikde jinde ve společnosti už na takové praktiky nejsou zvyklí, maximálně v některých špatných korporátních firmách. To není dobrá vizitka. Pokud se kněz i z dobrých důvodů vzepře, je tvrdě ostra­kizován.

B: Myslím, že toto pohrdání obyčejným knězem nabralo obrátek po restitucích. Dříve byla situace jiná v tom, že všichni byli na jedné lodi – každý měl ten stejný malý příjem od státu. Dnes jsou biskupství pány nad platy a odměnami kněží, a to je nečekaný nástroj moci. Náhle nikdo neví, kolik bere „církevní elita“, mezi biskupstvím a kněžími je udržována jakási mentální i reálná bariéra.

C: Naši biskupové a generální vikáři komunikují prakticky jen mezi sebou, even­tuálně jen se svými generačními vrstevníky. Střední a nejmladší kněžská generace, jež je vlastním „nárazníkovým“ pásmem v kontaktu se sekulárním světem, je de­gradována pouze na ceremoniální složku, jež se stává jediným měřítkem úspěšnos­ti. V církvi bohužel ještě nezdomácněla praxe obvyklá dnes např. v akademickém prostředí, tj. pedagogická evaluace přednášejících a jejich výkonů. Je jistě snazší zeptat se např. představených kněžských seminářů a teologických fakult na úro­veň kněžského dorostu. Samotných mladších duchovních se však nikdo nezeptá na klady a zápory duchovní a intelektuální formace, i když je mají možnost po čase konfrontovat s tvrdou realitou praxe kněží působících v první linii.

 Existuje nějaká kněžská vzájemnost?

B: Slova o „kněžském společenství“ bývají prázdná. Svátostná ordinace, přičle­nění jedince ke svátostnému sboru, je bezpochyby slavnostní událostí, ale velmi brzy je zjevné, že se jedná o prázdný rituál. Svátostnému společenství tak povětši­nou chybí přirozená lidskost ve vztazích. Odráží se to právě i v onom vztahu mezi biskupem a kněžími. „Společenství“ faráře s biskupem je zpravidla realizováno oddanou ochotou kněze přijet do biskupského města, nehledě na potřebný čas a vzdálenost, na jeden telefonát nebo výzvu v Acta curiae. Přičemž takové setkání je buď rituální (tj. společné slavení liturgie), nebo úřední (tj. jednosměrné pře­dávání informací). Případná návštěva biskupa na faře se pak nese v podobně for­málním duchu. Setkání s biskupem, popř. s lidmi z okruhu diecézního biskupa, je téměř výhradně pracovní.

A: Mezi kněžími naopak existují spíše jen osobní vztahy (jedná se přirozeně o menší okruh jednotlivců). Liturgická, administrativní nebo pastorační spolu­práce napříč klérem je ale mizivá. Citelně zde chybí platforma výměny zkušeností v rozličných oblastech činnosti i života faráře. Setkání vikariátních kněží jsou mnohdy jednostrannou úřední záležitostí, při které jsou prezentovány názory a rozhodnutí vedení diecéze. Diskuse není očekávána. Jen výjimečně (záleží vika­riát od vikariátu) jsem ve zbytku volného času vymezeného pro vikariátní setkání, které má jasně danou strukturu, zažil, že by někdo položil otázku do pléna (povět­šinou administrativní záležitost ve vztahu k místní samosprávě nebo k biskupství).

 

Myslíte, že jsou tím hlavním problémem peníze?

B: Hlavním problémem určitě ne! Kněz si dnes obvykle nemusí stěžovat vyslo­veně na nedostatek peněz, na špatné zázemí, bydlení atd. Dokonce ani ne na nedostatek dobré práce. Na svých místech zažíváme často velké naplnění a pozi­tivní zpětnou vazbu od lidí, se kterými se setkáváme. K tomu všemu zatím žijeme v míru a ve svobodě. Problémem je vztah k nadřízeným. Komunikace s nimi je často jednostranná, dominují arogantní postoje, nevidíme do základních věcí. Nejde jen o finance, ale i o pastorační věci. A přitom je z jejich rozhodování často zřejmá velká neznalost situace a neschopnost věci dobře posoudit.

C: Peníze určitě hlavním problémem nejsou. Mnohem víc bolí neschopnost představených vytvářet atmosféru týmového rozhodování, podporovat zpětnou kritickou sebereflexi a umožnit růst nových kněžských osobností. Správný otec se přece raduje, když ho syn přeroste. Na takové se ale dnes mnozí dívají spíše s despektem. Vytváří se totiž dojem, že pokud někdo v něčem vyniká, pak musí zákonitě jiné rysy kněžské služby zanedbávat, např. hluboký vnitřní život. Men­talita komunismu se bohužel plně etablovala v církevním prostředí, protože „šedá zóna“ a průměrnost se dnes považují spíše za ctnost. Prohráváme tak ještě dříve, než jsme vstoupili do boje.

A: Mimo to nesmírně narostl vliv nejrůznějších laických zaměstnanců, navíc často příbuzných a přátel biskupa nebo generálního vikáře. Nejde principiálně o laiky, Bohu díky za ně, ale o to, že si mnozí z nich přivlastnili zcela nebývalé pravomoci a vliv na život diecéze, větší, než je vliv řádných kanonických grémií typu kněž­ských rad a podobně.

 Jak to konkrétně vypadá?

B: Dochází k paradoxnímu stavu, kdy všichni pláčou nad nedostatkem duchov­ních, ale biskupství v té stejné době krátí kněžím a pastoračním asistentům úvaz­ky a platy a nabírají nové zaměstnance na odbory správy majetku, na právní a ekonomická oddělení. Aby je zaplatili, dochází všude k drastickému vytaho­vání peněz z farností, z každého prodeje, pronájmu, šetří se, kde může, dělají se všemožné sbírky. Pocit pouhého frustrovaného kolečka v systému je pak značný.

A: Je přitom zřejmé, že chybí skutečná vize a koncepce, jak získané a vydělané pe­níze zase vrátit do pastorace. Církev se jen ekonomicky zajišťuje, a to skutečně na úkor třeba kněží v důchodu, které nutí pracovat zadarmo, jinak jim hrozí přesu­nem do kněžských domovů. Neinvestuje se do evangelizačních nebo pastoračních týmů, nevyužívají se možnosti teologických fakult… Bojíme se nezajištěnosti, což je jasný nedostatek víry.

C: Stále je pociťován nedostatek kněžského dorostu. Souvisí to nepochybně s již zmiňovaným nedostatkem ducha týmové spolupráce, atmosférou opravdového – i mezigeneračního – bratrství. Kněz je degradován na pouhého obřadníka (je totiž stále kladen až přehnaný důraz na tradiční svátostnou pastoraci). Unavený člověk však jiného nenadchne. Vytisknout další kartičku s modlitbami za kněžská povolání vyjde nepochybně levněji.

 

Zdá se, že strach z nezajištěnosti je vhodným obrazem, který může situaci české církve dobře přiblížit.

A: Přesně! Když šel po zmrtvýchvstání Petr s Janem do Chrámu a chromý sedící u brány je prosil o almužnu, právě to, že neměli v kapse nějaký peníz, jim umož­nilo udělat zázrak a přivést tak lidi k chvále Pánova jména. Jistě, mohli se vrátit domů a nejdříve si vydělat, aby „měli“ na almužnu. Ale oni „neměli“, a právě tento nedostatek je uvedl do naprosto nečekaných situací. Proč se bojíme toho, že nebudeme mít? Mám pocit, že více než síle a moci Ježíše zmrtvýchvstalého věříme moci a síle peněz, ekonomických statků a politické moci.

C: Církev byla po staletí v naší zemi vůdčím hybatelem kultury. Dnes je právě „dě­dictví otců“ paradoxně vnímáno jako nejvíce zatěžující, vždyť památky se musejí opravovat a církev tu přece není od toho… To je však silně alibistický závěr, který se snaží nedostatek kultivovanosti přetřít pouhým pragmatickým nátěrem. Na to je ale sekulární společnost velmi citlivá, protože ji staví do situace, kdy stráží hodnoty, které sice církev vytvořila, ale nyní je svým jednáním fakticky popírá. Dnes je paradoxně finančně náročnější vytvářet image prosté církve než rehabili­tovat – či znovu objevit – hodnoty staré.

B: Navíc samo investování do majetků je v řadě diecézí skutečně neprůhledné, neví se, jak a co se investuje, kam se peníze ukládají. Mezi kněžími vládne oprávněná obava spíše z toho, že se o nich rozhoduje někde nahoře bez jakékoli kontroly nebo zpětné vazby. To je ještě jiný typ strachu z nezajištění, možná opravdovější. Tento stav nemůže přispívat k jejich kvalitní práci a opět to zhoršuje vztahy mezi vedením církve a řadovými kněžími.

 Najdou kreativní a schopní lidé v církvi místo?

C: Mezi kandidáty kněžství se stále častěji objevují „starší povolání“, tedy muži, často absolventi rozmanitých studijních oborů nebo dobře etablovaní odborníci v soukromé sféře, kteří touží vstoupit do služeb církve. Bohužel jsou pak záhy úzkoprse nuceni se svých předchozích darů vzdávat ve prospěch formační unifor­mity, kde se úspěch v něčem považuje za projev pýchy apod. Pokud se přesto kně­žími stanou, jen v minimální míře je jim umožněno, aby – aspoň jako konzultanti (např. v ekonomických, zemědělských, lesnických oborech) – byli připuštěni do rozhodování např. v oblastech praktického hospodaření s církevním majetkem. Přitom vlastně oni mají největší motivaci, aby jejich konání církvi přineslo i fi­nanční prospěch, protože na něm sami jsou a budou závislí.

B: Jsem v této věci stále skeptičtější. Církev rozhodně kreativitu lidí nerozvíjí. Spíše loajálnost. To je pak vidět na kandidátech, kteří se hlásí ke kněžství. Moc velkých osobností, které by měly nápady a tvořivě něco chtěly měnit, mezi nimi nevidím. K tomu přidejme žárlivost a podezřívavost ze strany vedení diecézí vůči úspěšným novátorským projektům a kněžím a laikům, kteří je organizují. Souvisí to i se lpěním na tradiční teritoriální farní pastoraci jakožto jediném skutečném a řádném modelu kněžské práce.

A: K tomu důrazu na loajalitu pak patří velmi nepříjemná věc, a to kněžský fa­voritismus. Nikdo nebere biskupům právo volit si spolupracovníky podle svého uvážení. Měl by být ale trochu jasný klíč. Je do očí bijící, když přestávají mít váhu skutečné zásluhy, praxe, vzdělání a schopnosti a na čelná místa v diecézích se dostávají kněží bez zjevných pastoračních úspěchů, bez vzdělání, znalosti jazyků, bez lidského i duchovního formátu. Je pak zřejmé, že jediným kritériem je odda­nost, divně chápaná loajalita. Pro kněze je to jasný signál, jaké kvality jsou žádány a ceněny. A rozhodně to neodpovídá principu zdravé zásluhovosti, který by měl dominovat. Je zoufalé, když mladí kněží, kteří se ničím nepředvedli, nahrazují ve vedení diecézí respektované kněze s velkou lidskou i duchovní zkušeností.

 

Jak pak takoví představitelé diecéze řeší skutečný problém?

B: Předně je jasné, že taková situace nepřispívá ke spokojenosti a může vést k pro­blematickým jednáním. Smutné je, že biskupové a generální vikáři takovou věc spíše zhorší. Buď něco tutlají, takže z toho je pak ještě větší průšvih, nebo to naopak ventilují veřejně, vypouštějí neprověřené informace a drby mezi laické zaměstnance biskupství a mezi klérus, nerespektují ochranu integrity a pověsti kněze. Když je pak velký malér, kterého se hned chytnou i média, umyjí si nad tím jen ruce. Selhávají ve své pastýřské úloze, takového kněze se nezastanou, ne­navštíví ho ve vězení, nenabídnou mu, že zaplatí právníka… Často se ani nijak nevyjádří, nezaujmou postoj.

A: Opět to ale souvisí s nezájmem o člověka. Chybějí instituty typu sabatického roku, možnost uchýlit se třeba do nějakého kláštera pro čas řešení osobních krizí, supervize, psychoterapeutická pomoc. Problémům se nepředchází, ale nechají se vyhnít až do konce, kdy přijde bankrot farnosti, sebevražda, odchod ze služby.

C: Velkým problémem naší církve je naprostý nedostatek schopností komuniko­vat s okolním sekulárním světem. Ten je dokonce mnohými považován za nepřá­telský. Přitom to tak není – je jen nepředpojatý, nespokojí se se stereotypními odpověďmi s poukazem na církevní tradice apod. Nedokážeme vysílat ani pozi­tivní vizuální signály, ačkoli právě na ně dnešní člověk reaguje mimořádně citlivě. Např. pořádání různých veřejných církevních aktivit se neoprostilo od rozměru vnějšího viditelného triumfalismu a katolického nostalgicismu, jež karikují du­chovní dění a posouvají ho na pomezí divadelního představení a lidového folklo­ru. Např. pořádat eucharistický kongres v roce husovských oslav bylo mimořádně necitlivé.

 

Je to chyba primárně biskupů?

B: Vnímám u nich velkou absenci konkrétní vize. Biskupové vesměs nejsou schop­ni formulovat, kam vést svou diecézi. Jsou to často jen údržbáři. Nic na tom nemění skutečnost, že neustále připravují nějaké pastorační plány pro jednotlivé segmenty, jako je mládež, senioři apod., které ale nikdo nečte. Zápisy z vikariátních konferencí spíše budí posměch a hořkost kombinací banalit, mistrování, poučování a zbytečností. Řada grémií (pastorační rady, kněžské rady, liturgické komise apod.) se neschází, nefunguje nebo je na nich atmosféra taková, že se v nich stejně nikdo nemá chuť účastnit. Podstatné věci nejsou doprovázeny větší veřejnou vnitrocírkevní diskusí ani následně nějakým procesem uplatnění. Vidím všude jen mnoho akcí, které mají zakrýt skutečnou absenci směřování. Stačí zmí­nit eucharistický kongres, národní pouť do Fatimy, putování ostatků… To vše jsou věci, které nic neřeší, nikam českou církev neposouvají, jen vytvářejí falešný dojem, že všechno vlastně funguje dobře.

C: Nedávno se jeden mladší kněz zeptal svého biskupa na to, kam chce, aby se v následujících deseti letech posunul, které dary má rozvíjet apod. Dočkal se jen překvapeného pohledu a pokrčení ramen… Někteří kněží se stěhují každé dva roky, jako by pro ně stále nebylo to pravé místo. Nedostatek vize ohledně toho, kam směřovat, silně vyčerpává fyzické i duševní síly mnoha duchovních. „Blbá nálada“ zakořenila v církvi až příliš silně.

A: Ano, i mně přijde, že chybí biskupové, kteří by strhávali svým nasazením, cha­rizmatem, kázáním. Přebíjí to čistě pragmatické zajišťování institucionálního chodu.

B: Typická je potom recepce poselství papeže Františka, který je mnohdy chápán jen jako ten, který věci komplikuje. My se pořád bojíme vyjít ze sebe, naše církev je zavřená, příliš zaměřená do sebe, sebezajišťující. Mnoho energie spotřebujeme sami na sebe, a na hlásání nám pak nezbude nic…

 

O nutnosti vycházet ven z církevní ulity, pevnosti, ze dveří kostelů se mluví už strašně dlouho, a to i na nejvyšších místech. Přitom se zdá, že se z toho stalo jen prázdné heslo, že je to pořád problém, který se tak doopravdy neřeší.

A: Ano, pohled na svět kolem nás je myslím zásadní. Stále se na něj díváme jako na adresáty naší pravdy, kterou jim sdělíme. Nemáme schopnost vidět působení Ducha ve světě, rozpoznat to, na co se dá navázat, s čím se dá spolupracovat. Způ­sob komunikace, kterou mají naši představení s námi kněžími, potom myslím také používají směrem ke společnosti. Jde o povýšený styl a pocit, že my máme jasno a vlastníme pravdu. Než došlo k setkání Petra s Korneliem a jeho křtu, působil Duch Svatý v nich obou. Když se poté setkali, toto jejich setkání je posunulo dál. Kornelia jistě, protože byl pokřtěn, ale i Petra, který nově pochopil, co znamená být apoštolem zmrtvýchvstalého Pána. Zdá se mi, že Duch Svatý působí v naší společnosti mocně a lidi opravdu připravuje. Jako církev jsme ale zabarikádovaní a ze svého domu se nehneme. Máme totiž spoustu práce. Musíme se zabezpe­čit, spravovat majetek, rozhodovat o strašně důležitých věcech. Kornelius počká. Kde je vycházející církev? Mám pocit, že je u nás v církvi tak dusno, protože prostě nevycházíme k lidem ven. Jako by zdravé oko bylo stále zavřené a člověk se divil, proč nic nevidí. Oko musí zapomenout samo na sebe a pohlédnout mimo sebe. Pak se celé tělo může lépe orientovat ve světě, ve kterém žije. Myslím, že nám chybí právě toto otevření oka. Mnohé věci by se vyřešily právě tím, že by­chom přestali sami sebe zajišťovat a jednoduše dělali to, k čemu existujeme. Tedy hlásali Ježíšovo evangelium.

B: Papež František často mluví o dvojím naslouchání. Naslouchání Božímu slo­vu a naslouchání lidem a společnosti. On to uvádí třeba na příkladu přípravy dobrého kázání. Nejen meditovat nad evangeliem, ale také se zaposlouchat do lidí, ke kterým jsem poslán, abych uslyšel, co potřebují slyšet. V tomto vidím klíč k problémům, o kterých jsme mluvili. Naslouchat pořádně Božímu slovu, které jistě, ze své podstaty, mluví i k situaci naší církve u nás doma. A potom také na­slouchat lidem, sobě navzájem, biskupové svým kněžím a naopak, kněží svým věřícím a obráceně. Pak by nám život v církvi mohl dávat radost, o které mluví papež František v Evangelii gaudium. Radost ne z toho, co máme, co jsme dokázali, jak jsme se zajistili, ale radost z evangelia.

C: Myslím, že mnoho kněží a biskupů v konečném důsledku ke svému prožívání kněžství lidi a okolní svět nepotřebují. To dokládá řada kázání při kněžských svě­ceních a primicích, jež jsem měl možnost vyslechnout v posledních letech. Zdů­razňují pouze asketické rysy kněžské služby, modlitbu, kázeň a odříkání. Radost ze služby a síla společenství pak stojí na vedlejší koleji, bez nich je ale kněžství jen samoúčelné a vlastně nepotřebné. Stejně jako kněžství, které se realizuje jen na společenské úrovni, bez existenciálního zakotvení v žité spiritualitě. Každý rok porovnávám kázání svého biskupa na Zelený čtvrtek s homilií papežů (a dnes zvláště papeže Františka) stejného dne. Není to příliš radostné srovnání.

Díky za rozhovor!

Rozhovor vedl Martin Bedřich.

Převzato z https://salve.op.cz/archiv/obavy-v-cirkvi-12017/12017-rozhovor-o-situaci-knezi-v-cechach

Rozhovor vyšel také v Magazínu Christnet, http://www.christnet.eu/clanky/5940/obavy_v_cirkvi_rozhovor_o_situaci_knezi_v_cechach.url

Copyright Lukáš Štěpka - | Powered by etoro review.